Farní pouť 2009 pohledem otce
Po hektických událostech poslední doby jsem se velmi těšil na příjemné rozjímání v tichu lesa ve společnosti známých i neznámých. Na rozjímání, které spojuje a vrcholí společnou mší svatou.
Jako ostatně každý rok – nebyl jsem zklamán. Ale popořadě. Učiňme zadost análům a zadejme neoddiskutovatelná fakta. Počasí se vyvedlo. Sešlo se nás dost. Zahájení opět zpožděno. Mše – nádherná. Jídlo – vynikající. Ochutnavač – přežil. Tímto jsem se zbavil povinnosti informovat o věcech nutných leč nudných a laskavý čtenář promine mou rychlou proměnu z analysty na kronikáře.
Při příjezdu na místo nás čekal hlouček povykujících dětí, z nich některé i pobíhaly (ty větší) a velebníček maskovaný za mouchu masařku. Již začalo býti patrno, že tentokrát bude celá pouť zabarvena zcela jinými zážitky. Ne jako její poslední ročník a nebylo to pouze dýchajícím a slintajícím uzlíčkem na mém krku. Tolik malých dětí jsem si ještě na farní pouti neuvědomil. Po odebrání se za první humno, kde se dětem a rozdaly obrázky a dospěle se tvářícím jedincům citáty jsme zahájili oficiálně letošní pouť.
Zatímco větší jedinci se věnovali motdlitbě slovní spolu s farářem a jáhny, děti oslavovaly Boha zmateným pobíháním, vyráběním báboviček a ty menší usilovným řevem. Na první pohled malebný zmatek, který ovšem posléze vyústil v mezigenerační setkávání a tak bylo velmi povzbudivé potkat šedivé seniory, kteří mnohdy i viceslabičně komunikují s nadějnými juniory, které často vidí poprvé v životě. Ale řekněte „ne“ rozzářeným dětským očím, které vám kladou obligátní otázku „jak je to ještě daleko“ a vůbec nedbají na vaši obranu, že se vlastně neznáte a opravdu nejste jejich strýček. A z druhé strany: řekněte „ne“ seniorům, těšícím se, až si pochovají malé slintající mimi, přestože jste doposud navzájem netušili o existenci protistrany.
Malé děti předělaly farni pouť na setkání jedné štastné, velké a rychle se rozrůstající rodiny. Díky dětem se spolu setkali lidé, kteří se přes práci a málo času nepotkali dlouhou dobu a nebo dokonce ještě nikdy.
Cestou se adoroval sám život a to jak formou oslavnou, tedy fyzickým pohybem, tak formou sdílenou – tedy rozhovorem. Vše probíhalo ve volném, pozitivním stylu v přírodě, která jarně pučela a plnila nás spolu s rozjímáním pozitivními zážitky pro další pošmourné dny.
Příchod na Vranov s následující mší byl pověstným jablíček v tlamě pečeného divočáka a naplnil nás až po okraj – zcela a bezezbytku.
V rámci zachování rovnosti přístupu a zcela v duchu gender (čti džendr) naše sličné ženy, dámy, slečny a dívky nachystaly vynikající oběd, který po požehnání a uchutnání duchovním vůdcem farnosti ctihodným otcem Vrbackým byl takřka bezezbytku přeměněn na palivo pro další průběh pouti.
Ano. Pouť sice již měla svůj vrchol za sebou, ale následné atrakce pro děti i dospělé spotřebovaly mnoho energie. Pohyb v botách kocoura Mikeše, chůze poslepu podél provázku, nebo opékání špekáčků bylo nádherným kontrapunktem k dopolední duchovní části. Hovořilo se o všem a o ničem. Ti kdož chtěli, měli příležitost k rozhovoru s knězem.
Z farní pouti jsem si odnesl velmi pozitivní zážitky, příjemný pocit fungující mezigenerační komunikace a kladný náhled na budoucnost naší rozrůstající se farnosti. Už teď se těším na další ročník a na pozitivní jiskření, které s sebou jistě opět přinese.
S chladem Vranovského kostela v kostech, vůní ohně v nose a cvrlikajícími ptáčky v uších děkuji pořadatelům a důstojnému panu faráři za uspořádání jedné velké pozitivní dobíjecí elektrárny na kladné zážitky v okruhu spolufarníků. Děkuji i účastníkům, bez kterých by to prostě nebylo ono.
fotky najdete buď na http://foto.svtomas.net/main.php?g2_itemId=4038 nebo na http://picasaweb.google.cz/schidlo07/2009_05_08_pout_vranov# Tak si to užijte.