Důl Hlubina
Koukám na http://www.mahrischer-kulturbund.eu/ a ejhle dlouho avizovaná akce manuál je zde. Rozuměj airsoftová bitva s manuálními zbraněmi. Tak super. Ono … přece jen je to něco jiného. Menší herní plocha, osobní, takřka intimní přístup k oběti, díky kontaktní vdálenosti více adrenalinu a hlavně to není o tom, kdo má víc peněz na upgrade.
Když se blížilo datum, začal jsem ppppooooommmmmaaaaallllluuuu shledávat věci a zjišťovat, co všechno nemám. Tak například mi chyběla manuální zbraň. Proti této lehce zásadní minele byly chybějící kuličky vpodstatě maličkost. Vzhledem k tomu, že zjištění (nepříjemné) proběhlo ve čtvrtek večer, holt jsem musel pustiti žilou rodinnému účtu, oželet několik piv a odebrat se do actionshopu http://airsoft.actionshop.cz/ pro zbraň. Pustit žilou – to by bylo jednoduché, osvětlit Verunce, že bez SOCOM Mk23 opravdu, ale opravdu nemůže žít, je problém dodnes nevyřešený.
Při výběru, placení a vtipkování s obsluhou se dopotácela blonďatá mátožná postava s tričkem: „Tiše jiskří štěstí“. Bezradné bloudění jeho očí po regálech jsem podpořil tykačkou a otázkou, jestli jede také do Ostravy. Ano jel a dostal od Gerta za úkol koupit kulivo. Zásobili jsme tedy všechny účastníky kuličkami na dva roky dopředu, přidali zbraň pro blonďáka Vojtu (taky neměl) a tady proběhla zrada. Vojta se dobrovolně přiznal, že jede přes noc pařit, ale zcela bezpáteřně tvrdil, že sraz je 6:30, nikoliv až o půl osmé.
Vzhledem k tomu, že Gert mi večer hlídal dvojčata, tak jsem se pro jistotu nechal utvrdit v hodině srazu a narazil jsem na zajímavou časovou nesrovnalost. Tato se druhý den na srazu (ve správný čas) lehce vysvětlila. Vojtovi jel druhý den vlak z pařby moc brzy a protože se mu nechtělo čekat samotnému, zcela záměrně mi řekl sraz o hodinu dřív, doufajíc, že se ním v družném hovoru tu hodinu setrvám a při tom ho nezabliju za to, že mě vytáhnul dříve z betle. Nicméně tento úskok se nezdařil a byl donucen jezdit hodinu šalinama. Cha – to sem mu to nandal.
Na srazu se mimo jiné zjistilo, že je nás o jednoho více, což se vyřešilo tím, že sme se tvářili jako by nic a vyrazili lehce přetíženi směr světlé zítřky (ano, jeli jsme chvíli na východ) a hlavně směr Důl Hlubina.
Krom toho, že při parkování jsem lehce orval podvozek (přetíženo bylo spíš více), Gertova nová Lancia dojela vpodstatě sama bez nutnosti tlačit, tahat a kopat – se cestou nic zvláštního nestalo.
Po vpadnutí na předem připravené místo (opravdu neoploceno, bez cedulek a jiných otravovin) jsme si rozdělili zbraně, naplnili kulivo do zásobníků, prošli lehce terén a začali.
První bitva byla z důvodu vyrovnání účtu u cestování (sardinky nic moc) formou „detmače“ tedy všichni proti všem. Velmi mne překvapilo, že se to nezvrhlo všichni proti Hyňálovi. No nic, není každý den posvícení. Snad příště.
Druhá bitva byla sofistikovanější – zelení (nikoliv UFO, ale maskáče) bránili proti ostatním budovu. V hlavní roli byly schody, na kterých jsem si opravdu užil při změně postavení na schodech, občasném vyběhnutí do oken na oba směry rohu budovy – no prostě paráda. Kladné skóre utěšeně narůstalo. V jednu chvíli jsem se tak smál, až jsem nemohl natáhnout pistoli. V přízemí (tedy pode mnou) probíhala zuřivá přestřelka, jejichž protagonisty si bohužel nemapatuju. BB dobré ráno lítalo na na všechny směry, obě strany zuřivě dobíjely, zase střilely a tak dokola. Což to by byl standardní obrázek bitvy, ale v tomto případě střileli ostatní – tedy nezelení na sebe navzájem. Po delší výměně kuliva na to přišli. „
Citace rozhovoru
1 s kym seš vole?
2 no ja nevim…
1 tak proč po mně střílíš?
2 noooo, protože ty střílíš po mně…
1 ale ty sis začal! (úplně slyším děti na písku – adrenalin je adrenalin :-D)
2 tak sorry, nóó.
a vyšli z úrytu. A já blbec, jak sem se chechtal, jsem neměl nataženo a tedy nemohl střílet. Kua kua a ještě jednou do háje. Prostě nádhera. Nervy díky krátké vzdálenosti pracují, srdce bouchá, vysoké hodnoty adrenalinu jsou součástí hry. O tom, jak můžou pracovat nervy, svědčí náádherná scéna, kdy stojím s Matesem a Kolíčkem za zády, za rohem číhá Keprník. Všichni – slovy 4 osoby – usilovně natahují, střílejí za roh a nikdo neodchází: Jak to? Po hře jsme došli k závěru, že jsme prostě nedostatečeně natáhli pistoli, která si díky tomu nenacucla kuličku a tedy ani nevystřelila. Zvukové efekty joo ty by byly, ale kulivo zůstalo v zásobníku.
Po vyhrání si v prvních budovách jsme se přesunuli do jiných budov, které byly zaprášenější, špinavější, s většími dírami a celkově paráda. Tady se sehrálo několik herek na dvě mužstva stylu „do posledního muže“ a nutno podotknout, že s velkým úspěchem. Buď to bylo dáno větší herní sehraností, naší vyzrálostí (rozuměj: už jsme věděli, kam dostřelíme) nebo celkově prostředím, ale tyto hry zanechaly nesmazatelný dojem. Ono vběhnout ze sluníčka do tmavé haly ve slunečních brýlích, postavit se doprostřed, být zasažen a ještě se tomu divit, zanechá vaši bránici doslova v křeči.
Přestřelky začaly být tak horké, že i Gert odložil elegantní buřinku a na jeho nažehlené bílé košili se objevily šmouhy. Tady si udělám menší reklamu a odkážu všechny na dokumentační foto z akce kde najdete Gerta v černých kalhotech, s vestičkou, bílou košilí a buřinkou. Fakt. Nekecám.
Poté, co začalo přituhovat, začali jsme být unaveni a protože jsme se řídili větou ze zvadla: „I malé poranění je nutno ošetřit“ (proto došly náplasti) jsme se přesunuli zpět na první místo, kde jsme si chtěli vyzkoušet ještě jednou dobít schodiště.
Ofenzíva začala přímo abych tak řekl oklikou. Žebřík …hmm.. ten jsme našli, ale okýnko, kterým jsme chtěli obráncům vpadnout do zad, nešlo otevřít. Obránci si velmi dobře pokryli zrdcadlo schodiště (zde odkazuji na kamarády architekty, kteří rádi vysvětlí vo co de) a musel jsem několikrát skolen odejít zasažen do palce u nohy.
Nakonec jsme se dali dohromady, žebřík umístili na místo, dalo by se říci přední, a spojenými silami vytvořili přehradnou palbu, díky které si obránci nedovolili vystrčit nos z úkrytu. Naše snažení bylo oceněno Matesem, který schován za barikádou, vida jak se přibližuje přehradná palba z pěti pistolí, raději prchnul ze svěřeného postu a celkem rozumně spáchal sebevraždu střelou do nohy, jen aby se vyhnoul celkovému zřešetování své svalnaté postavy.
CO říci závěrem: akce vydařená, auta dojela, super zážitek a já sem lehnul, bo mi kluci v autě stáhli klimu na příliš málo. Aby tedy měl příběh ponaučení je nutno dodat: S AUTOKLIMATIZACÍ VŽDY OPATRNĚ.
