Jdu takhle po ránu na latinskou a koukám, že tam je nějak moc mlaďochů. Jak jsem byl rozespalý, tak mi ani nezačalo šrotovat, o co vlastně jde. Jen jsem potěšeně konstatoval, že řady milovníků latiny se opět rozrostly.

Jakmile bylo po akci a šlo se na panáka do kavárny, tak mi to docvaklo. Už dlouho jsem nebyl na netu mahrischer-kulturbund a tedy nevím, co se vlastně děje. A ono jo. Děje. Zrovna jsem odchytil sraz na výpravu na impresionisty. Ihned jsem nabídnul autobusek do služeb dobré věci (tedy hlavně proto, aby se na dvojčata tlemilo více osob a ony vydržely cestu v dobrém rozmaru)  a mohli jsme vyrazit. V silné sestavě, ač bez těhotné Věrky a chotě Aleše, stryko Gert zavelel na Vídeň  a jelo se. Cesta proběhla velmi příjemně a bez bloudění jsme zaparkovali vedle auta druhé části výpravy.

První (příjemné) překvapení nás čekalo ihned po vstupu do Albertiny. Doprovodná výstava povětšinou moderního umění byla tentokráte koukatelná. Pravda hlavně díky tomu, že se jedna z představitelek nafotila hambatá, ale na rozptýlení po smršti kvalitního umění to stačilo.

Po lehkém bloudění jsme dorazili do patra dva a čtvrt a tam to začalo. Hotový uragán vynikajích maleb od známých jmen. Namátkou Monet, Pissarro, Renoire, Gauguin, Van Gogh, ale i méně známí  a neprávem opomíjení umělci. Vynikající byla například zrzavá dcerka pana Renoira, na které člověk viděl naštvání – zas ten fotr něco chce, rezignaci – je silnější, tak musím, oteklá tvář po breku a rozpíchané prsty o jehly. Ano, jednalo se o obraz „Vyšívající dívka“.

Spolu s Keprníkem jsme pak u výstavky potřeb pro umělce (namátkou sedačka, barvy, stojan na plátno), která byla doplněna fotografiemi umělců, stvořili teorii o vzniku impresionismu.

Nejednalo se, jak se obecně tvrdí, o uměleckou krizi, vyvolanou nástupem fotoaparátu, ale jednalo se o krizi umělců. Jak že to? No to je jednoduché. Zkusili jste se někdy podívat na plátno přes přimhouřené oči? Ano? A co jste viděli?

My jsme viděli nádherné detaily, perfektně vyvedené hrozny na vinici, loupající se lak ze starých rybářských bárek a mimo jiné i výše zmiňovanou oteklou tvář cérky jednoho z umělců. Co z toho plyne? Ano, uhodli jste. Malíři byli krátkozrací a jejich deprese pramenila z toho, že fotoaparát zachytil detaily, které oni prostě neviděli. Dokázali je zachytit pomocí dojmu a hry barev, ale nedokázali je namalovat.

Jinými slovy: impresionismus nastoupil díky krátkozrakosti a skončil, jakmile se masově rozšířily brýle, které byly funkční a cenově dostupné. Pro nevěřící doporučuji technickou encyklopedii a srovnat data 🙂

To všem nijak nesnižuje dojem, který v nás výstava zanechala. Byla velmi profesionálně pojata (jako ostatně v Albertině vždy) a technické detaily:

• palety
• graf s vývojem barev na časové ose
• pomocná perspektivní síť
• mikroskopické zvětšeniny kousků obrazů s detaily a popisem vad a dodělávek (taky by Vás naštvalo, kdybyste si nechali schválně volná místa na obraze a nějaký trouba Vám tam doplácal odpornou svinibrodskou zeleň)
• zrnka písku v malbě pláže (umělec buď tvořil na pláži, a/nebo nad ním někdo stál s kyblíčkem a pro dotvoření atmosféry sypal umělci za krk písek)
• plíseň na obraze hermelínu 🙂
• knihy o perspektivě
• speciální rozostřovací brýle pro dobře vidící malíře
• a další

spolu s opravdu vynikajícím výběrem z vynikajících obrazů dotvořil atmosféru, o kterou přece v impresi jde.

Bylo velmi milé vidět účastníky pobíhající od obrazu k obrazu, jak pomocí přimhouřených očí hledají nejlepší pohled na obraz. Vzdálenost se lišila dle krátkozrakosti malíře a pokud jste ji u malíře našli, tak zůstávala konstatní. Někdy 20cm, jindy 3 metry. Prostě paráda.

Všem, kdo můžete, doporučuji tuto výstavu shlédnout a nenechat se nalomit některými cynickými zjištěními, které jste výše četli.

Celkový dojem z výstavy byl prostě vynikající a předposlední věc, která mě udivila, byl Picasso, jako poslední obraz výstavy. Bylo mi, pravda, vysvětleno, že se jedná o záměr, aby účastníci věděli, kam se umění ubíralo dále, ale já vím, že se prostě spletli a když už obraz měli půjčený, tak ho tam vrzli. 🙂

Poslední věc, která mě udivila a velmi příjemně překvapila, byla černobílá fotografie v prvním patře na přivýstavě moderního umění. Nádherná fotka „žena u Loyda“, která byla naprosto perfektně zpracovaná. Atmosféra místa vynikající, ale kouzlo spočívalo v detailech. Fotograf si na nic nehrál a focená žena byla opravdu žena. Našli jste na ní jizvu po operaci slepého střeva, jizvu po císařském řezu, sem-tam-špek a otlaky od oblečení.

Žádné odporné počítačové retuše, ale syrový život, jemná hra světla a stínu spolu se zasněnou atmosférou, podtrženou hloubkou ostrosti, která nechala vyniknout krásnou tepanou mříž v kontrastu s ženským tělem. To celé v chladném portálu vstupu do budovy tvořilo po vynikajících obrazech revoltujících proti fotografii nádherný kontrapunkt.

Co dodat. Akce se vydařilo, vřele doporučujeme i s následnou zastávkou v Lednici na večeři, protože dojmů jsme sice byly plni, ale něco malého se do nás přece jen vešlo.

Tagy: Dvojčata, kultura, Mahrisher Kulturbund, radosti s dvojčaty

Tento článek byl přidán 5. 10. 2009 v 20.33 v kategorii Dvojčata, Mahrischer Kulturbund o.s., Vyšší dívčí. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.