Dostala se mi do rukou tlustá kniha od Terryho Pratchetta Národ. Tato kniha je zcela mimo jeho cyklus Zeměplochy, kterým se, zvláště u nás, proslavil.Byl jsem velmi zvědavý, cože to tentokrát autor vymyslel a byl jsem překvapen. Krásným, dětským způsobem vyprávěný příběh je možné přečíst jedním dechem. Je možné ho číst jako dítě, nebo jako dospělý. Celý děj se odehrává na pozadí tragédie vyhubení celého národa vlnou tsunami.

Pokud se na knihu budete dívat jako dítě, máte před sebou příběh o překonávání překážek dětskými hrdiny, se kterými se lze jako dítě ztotožnit  a zcela pochopit jejich problémy.

Pokud se budete dívat pohledem dospělého, zjistíte, že kniha nenásilným způsobem, v dětském duchu, zpracovává velmi obtížné psychologické téma, totiž pocit viny z přežití. Je zajímavé sledovat, jak krásně popsal Pratchett různé typy osobností a jejich postoj k vlastnímu přežití.

Psychologická sonda posléze přechází do teologické roviny, kdy na základě sebeobviňování cítí hlavní hrdina potřebu odvrhnout bohy, aby po mnoha diskuzích se stařešinou rodu a na základě odpovědnosti k ostatním, dospěl k závěru, že nějaké bohy potřebuje.

Konec se nese ve smíření se s vlastním osudem, přijetí sebe sama, tradic a  bohů zpět, jako jedinou jistotu v životě. Nicméně  – a to je důležité – ač jsou to staré tradice a staří bohové, již to nejsou ty stejné tradice a stejní bohové a pryč je bezmyšlenkovité dodržování starého ritu.

Knihu považuji za velmi pěknou analogii dnešního stavu světa, kdy ztráta hodnot, znalostí o sobě a znalostí historie nutí mnoho lidí přehodnocovat svoje postoje. Díky neznalosti tradic a jejich základů se ovšem málokdo dostane tak daleko jako chlapec Mau, který se dokázal prohrabat balastem a vynořit se na druhé straně s pochopením tradic, které předkové dodržovali mnohdy bez hlubších znalostí proč a jak.

Je velmi povzbuzující, že v dnešní době vznikají knihy, které se  dokáží přes první kritický pohled na tradice, přes jejich odvrhutí (jak dnes oblíbené …) vynořit na druhé straně s jejich přijetím a velmi zajímavou obhajobou. Ačkoliv se jedná o obtížné psychologické a teologické téma, všem tuto knihu doporučuji. Zpracování je tak vynikající, že by se i Orko mohl poučit. 🙂

Tagy: Dvojčata, filosofie, krásné maličkosti, Orko

Tento článek byl přidán 28. 10. 2009 v 21.23 v kategorii Nezařazené. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.