Badminton aneb jak jsem k bebinku přišel
Začalo to celkem nevinně. Na pravidelné seanci rodiče a děti jsem si všimnul, že stryko Tom má na tričku nápis badminton cosi. Asociace na sebe nedala dlouho čekat a já si uvědomil, že jsem si dlouho, ale opravdu dlouho nezahrál. Jemně jsem nadhodil možnost vzájemného mače.Bylo mi trochu divné, proč stryko shání další lidi na čtyřhru, když zpotit se je možné i ve dvou. Skoro to vypdalo jako by si nevěřil a bál se. No já jsem se nebál, protože s mým uměním není co ztratit. Šak co, říkal jsem si, kdyžtak nebudeme počítat. Víc jsem se už mýlit nemohl.
Nastal den, nastalo jitro, den pátek a já 10 minut před půl sedmou hledal na hale soupeře.
Jaké bylo překvapení, když jsem ho po dlouhém hledání našel uvnitř haly rozvičeného (rozcvičku jsem neviděl tak dlouho, že už nevím co to je) jak provádí jakésy podivné pohyby. Vzpoměl jsem si na časy dávno minulé a rozpoznal jsem stínové Kung-Fu.
Více jsem se splést nemohl. V klidu jsem se převléknul, lehce rozhodil končetiny jakože protažení a šlo se na to.
Po prvních deseti minutách mi něco nesedělo. Optal jsem se stryka, jestli to nedělal závodně. Odpověď zněla že áno, ale už je to dlouho.
Lehce uklidněn jsem „uhrál“ (uvozovky jsou tam záměrně) dalších deset minut, kdy jsem si s jazykem na vestě vyžádal upřesnění, na jakéže to úrovni se tento závodní styl provozoval. Odpověď mi vyrazila dech. „No, byl som majster Slovenska“. Po tomto zjištění, nebylo možno utéct, a proto jsem zakoupil dva energetické drinky a celou hodinu se snažil kouskovat do desetiminutových intervalů. Utéci by bylo potupné.
Při jedné z přestávek jsem zjistil, že stryko, místo toho aby seděl a funěl jako lokomotivka, nebo aspoň jako já, křepce poskakuje po kurtu a provádí jakésy stínové cosi s pálkou.
Až včil mi docvaklo, cože jsem to po příchodu viděl a rval si vlasy, že jsem nevzal roha. Nebylo to stínové Kung-Fu, ale jeho vyšší level, stínový badminton.
No na počítání nedošlo (nenašel jsem odvahu). Byl jsem chválen za takové míče, že by se i naše fotbalová reprezentace styděla. Celkově to byl příjemný velikonoční zážitek sebezáporu, obětování se a pokory. Která část pro koho si doplňte sami.
A aby toho nebylo málo, při poslední výměně se z mého kotníku ozvalo RUP, nebo možná RIP, to si nejsem zcela jist, ale výsledek je má neschopnost donést si plný půllitr na delší vzdálenost.
Badmintonem k trvalé invaliditě. Nevěřte usmívajícím se strykům.
po uzavření článku se mi ještě vyrojilo několik odkazů:
tak například tady nebo tady pěkné Ludíkovic video anebo je libo něco z wikipedie? Prostě mám depku a příště si všechno raději ověřím jak ta opice co zežrala kulečníkovou kouli.