Kyblíček. Bez lopatičky. Dvojčata. TO je sqělá kombinace. Proč? Toť otázka, na kterou je velmi jednoduchá odpověď.Jak to vlastně začalo? Když naše stereo slavilo rok, dostalo každé jedno z nich kyblíček. Kyblíček byl o velikosti dvojčátek, plný kostiček a nápisem: „od tří let“.

No tak jo, proč ne. Kostičky jsou sice tak veliké, že spolknout by je měl problém i bernardýn, ale chápu snahu výrobce krýt si záda. Vono co kdyby to byl Otesánek žejo ?

Nicméně, kýbl této velikosti se špatně schovává, natož pak dva, tak jsme je dětem nezapřeli a dostali je hned.

Oooo to bylo radosti. A ukázalo se, že kýbl lze:

• tlačit
• strkat
• tahat
• nosit v jedné ruce
• nosit v obou rukou
• nosit dva najednou
• kopat do něj (jemně, aby to nebolelo) – tady jsem měl chvíli dilema jestli povolit, ale lepší než kopat do dvojčete. Velmi důrazně byl vysvětlen rozdíl a zatím jsem neviděl, že by se stereo kopalo.
• přenášet jen tak bezcílně
• přenášet načas po uhlopříčce
• přenášet na dálku kolem pokoje
• stavět na sebe
• bourat věž z kýblů (ze dvou)
• sedat si na kýbl

A ještě mnoho sqvělých a jedinečných věcí, kterými vás včil nebudu nudit. Prostě radosti, kterou kyblíčky přinesli bylo mnoho a ještě stále jí moc je.

POZOR -tunaj přijde to nejlepší: TO VŠE BEZ ODPEČETĚNÍ A TEDY BEZ OTEVŘENÍ KYBLÍČKU. Radost je tedy velká pro obě strany. Stereo je nadšené, že se to dá – viz body výše a navíc to chrastí. Pěstouni samozřejmně obdivují hlavně to, že není nutné dohledávat kostičky, na kterých je potenciálně možno v noci uklouznout.

Tagy: Dvojčata, filosofie, překvapení, radosti s dvojčaty

Tento článek byl přidán 12. 8. 2010 v 4.37 v kategorii Dvojčata, Vyšší dívčí. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.