Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Veselé hračky

… život je jedno velké překvapení. Toto konkrétní překvapení na sebe vzalo podobu daru. Někdo z rodiny daroval stereu milovanému vobrovskou plastovou autodráhu pro děti do tří let. Ano, opravdu DO tří let.

Taky mě to překvapilo. Dráha sestávala z asi metrového okruhu pro vozíčky o velikosti 10cm, z panáčků,  nádraží, celnice a spousty malých zasouvacích součástek (jako je semafor, lampa nebo nechutná kukuřice). Vzhledem k poměrné tvrdosti nábytku a hračky, byla tato bezpečně uložena na skříni.

Občas, aby měly děti změnu, byla tato hračka vytažena a pro větší radost dětí smontována. Děti si za radostného výskotu vesele hrály, dráha se nalézala na jednom místě a  vcelku  a děti si posílaly autíčka okruhem navzájem sedíce kolem koukolem.

Ale každá idylka někdy končí a některé ještě dřív.

Jednou k nám přišla nejmenovaná Terezka, které na dráhu chvíli koukala a pak neomylným hmatem poslepu našla vypínač. Tedy v tomto případě spíše zapínač.

A ukázalo se, že dráha má reproduktor, který vyluzuje zvuky. Ukázalo se také, že neznámý dobrodinec do dráhy strčil nové baterky. A ovládání je opravdu pro děti DO tří let.

Jinak řečeno – tam, kde předtím byla tichá usedlá práce s vozíčky, vrátky a závorami, nastala divoká přemačkávaná o to, který zvuk se bude hrát.

Dráha – jak se ukázalo po chvíli zkoumání, má totiž čtyři nezávislá tlačítka pro rozdílné zvuky a jeden kolotoč pro dlooohou rádoby veselou melodii.

Věřte mi – není nic pozitivnějšího, než se probudit ve tři ráno s povznesenou náladou broukaje si elektronickou, opakující se a nekončící hudbu v hlavě.

Hned se vám lépe a radostněji dýchá a už se také „těšíte“ až dráhu sundáte pro děti milované a ony se budou přetahovat, které z nich zahraje stařičkému pěstounovi jeho oblíbenou elektronickou znělku prokládanou kohoutím zakokrháním, rachotícím vlakem a trylkováním týden chcíplého kanára.

Navíc po zkušenostech s nehrající a hrající dráhou jsme dospěli k závěru, že dráhu navrhoval někdo ražení Freddyho Kruegera.

Jak – ptám se – je možné navrhnout hračku, která rozdivočí děti tak, že se začnou mydlit hlava nehlava jednotlivými kousky rozebrané dráhy, ač to předtím nedělala? Jakým zákeřným trikem dosáhnul architekt této věci toho, že do deseti vteřin od smontování je dráha zapnuta, do tří munit je rozebrána a po 12minutách je člověk zralý do šaškecu?

Dokonce ani vytažení baterek nepomáhá. Dvojčata suplují chybějící baterky svým dechem a dýchají za dráhu tak příkladně, že dohlížející byl vyštván za dvoje zavřené dveře a jedny špunty do uší.

Sousedi se naopak přišli zeptat, jestli bychom si mohli ten válečný film s vyjícími náletovými sirénami pustit potišeji. Ideálně na druhém konci města.

Odpověď je jednoduchá. Návrháři hraček musí být všichni úchylní. Všichni. Bez výjimky.

Ale už dnes se těším, co díky Terezce objevíme dál.  Bude to prdící polštářek, psychedelická mandala v instatním balení, nebo jenom obyčejná motorová pila o velikosti pro děti do 4 let, včetně bandičky benzinu?

Život je jedno velké překvapení…