Reminiscence na Vánoce IV
Po náročném startu Vánoc, se celá rodina přehoupla přes Štědrý den, Štěpána a třetí den se šlo k babičce na oběd.
Nemá smysl popisovat rozzářené dětské oči když uviděli rozsvícený stromeček. Stejně tak postrádá význam popisovat dětské nadšení, při rozbalování dárků. Je to stejné jako s láskou. Kdo to zná, ví o co jde. A kdo to nezná, tomu se to nedá vysvětlit.
Takže třetí den. Babička. Dědeček. A dvojčata.
Ovšem ta zmizela. Někam. Ale kam?
Chodím po bytě, a hledám dvojčata. Na standardních skrýších se nenacházejí. Zkusím tedy jako vábící siréna zavolat „kde jste, děti moje takřka vlastní“?
Chichotání z obýváku mě navedlo správným směrem.
Ale tam taky nic. Chvíle pochybností o příčetnosti pěstouna a na poslední chvíli záblesk prudké inteligence. Prostě kouknul jsem se pod stůl.
„Co děláte pod stolem?“ chtěl jsem vědět.
Odpověd mě absolutně uzemnila. „Zpíváme Ježíškovi hajdom hajdom tydlydom“.
Aha. No to je přece jasné. Sebraly babičce keramický betlém a postupně ho komplet nanosily pod stůl s dlouhým, přečnívajícím ubrusem.
Jemně jsem zkusil naznačit možnost vrácení betlémku na původní místo, ale vrátila se mi takové smeč, že jsem vycouval a řešení nechal na Mam.
„Ježíškovi se musí zpívat pod stolem, aby si připadal jako doma, v jeskyni!“
Předchozí díly:
Reminiscence Vánoc IV