Řidič autobusu
Některé cesty se táhnou jak pohádka. Nebo jako med. Nebo jako asfalt. Nebo… prostě se táhnou strašně hodně moc a když si myslíte, že už to končí, tak jste asi tak v polovině.
Tak to prostě je.
Představte si jak tak jedete po dálnice, černá čára silnice spokojeně ubíhá vzad a ochranné bariéry šumí po stranách.
Občas minete nějaké to auto, sem tam osamělý kamion zoufalce, který musí jezdit i v sobotu.
Dokonce i linkový autobus se občas objeví.
Dlouhou chvíli si řidič krátí jak jen může, zvláště, pokud spolucestující spinkají jak mimina.
Tentokrát, se srovnávaly typy autobusových kabin. Některé autobusy je totiž mají vysoko, jiné naopak nízko. Některé mají z palubovky půlkruh a jiné zase čtvrtkruh.
A tenhle autobus, jsem ještě neviděl. To bude asi nová značka. Jakpak má asi uspořádanou kabinu. Během předjíždění v duchu medituji a koukám zvědavě, kdy se už objeví výhled do řidičovi kabiny.
V tom se objeví výhled, při kterém tuhne krev v žilách. Adrenalin letí do výšky. Náraz adrenalinu je tak vysoký, že se celá osádka probere a připraví se k obraně, nebo útoku.
Evidentně spící řidič, je zalomen dopředu a spokojeně položen s lokty pod hlavou spinká jako nemluvně. V autobusu plném lidí. Co – hrome – za pitomce se může takhle položit na volant?
Rychle přemítám co s tím. Dálnice je naštěstí rovná až za obzor, proto srovnám krok a vedle řidiče a při namáčknutí klaksonu, málem utrhnu volant. Po očku sleduji, co na to spící řidič a doufám, že nestrhne volant na mě.
Dosud spokojeně spinkající řidič v modré košili stejnokroje se prudce posadí. Sláva. Zabralo to.
Ale co to? Místo toho, aby se rychle chytil volantu, zvedá ruce nad hlavu a ve známém gestu naznačujícím něco nelichotivého o mé způsobu početí a sociální úrovni matky, doprovází své posunky úsečně se pohybujícími rty.
Mňo. Slova chvály to asi nebyla. Autobus byl totiž anglický a zatímco řidič seděl a řídil na pravé straně, tak na levé straně si náhradník hodil šlofíka.