Tatínku vyprávěj
Jdeme si to tak pěkně večer procházkou od babičky. Vlahý večer vybízí k procházce, škoda se tlačit v šalině a tak se jde s dvojčaty jen tak, co noha nožičku mine, pekně ruku v ruce a řeč se vede a cesta se líně ubíhá.
Děti jsou sdílné, vykládají své velké starosti a radosti. Otec vydává na správných místech očekáváné zvuky, sem tam položí doplňující otázku a všichni si ve spolek lebedí.
Ovšem nebyla by to dvojčata, kdyby nepřekvapila.
Tentokrát otázkou „Tatínku? Jaké to bylo bez počítače a internetu?“ 5ti leté Alžběta vyrazila dech, všem zrovna v tu chvíli okolojdoucím.
Chudák tatínek lehce zalapal po dechu, což cérenka pochopila jako prostor pro upřesnění otázky.
„To musel být dávno že? Jak jste si pouštěli pohádky?“
Aha. Tak odtud vítr vane.
Pěstoun se pokusil vysvětlit, že pohádky se nepouštěli, více se četlo a hovořilo dohromady. Děti kývali hlavičkami, jakože rozumí.
Ovšem synek to rozseknul. Asi aby vykompenzoval otci strádání v mládí, bezelstně nabídl, že se rodiče můžou dívat na pohádku na PCdle taky.
A dorazil to hláškou:
„Ještě že už je to strááááááášně dáááávno.“
Jojo. Vymalováno. Zhodnoceno. Vyřešeno. Rodiče jsou starší než internet.