Uspávání dětí
Uspávání dětí je kapitola v životě každého rodiče, která by si zasloužila velmi mnoho času, barvitých opisů a šťavnatých výrazů. A to kdož mají doma úžasná dvojčata, ví že je to ještě výrazně zajímavější.
Zrovna když jsem uspával potomka, který následuje po dvojčatech – tedy Jakuba – vzpoměl jsem si na nádherné scény s uspáváním dvojek.
Od určítého věku už prostě nestačí vložit dítě do postýlky, udělat „pššš…“ a odejít. Ne tak. Děti se chtějí pochovat, pomazlit, vymluvit, vyzlobit a dávají to najeko, jak už je u dětí okolo roku zvykem, intezivním řevem.
Chodě potmě po pokoji a broukaje „halí, belí cosi v zelí ….“ nosivší mimino v náručí jsem si perfektně vybavil scénu s dvojčaty.
Tam samozřejmně figurovali rodiče oba, a každý si pocházel ve svém koutku pokoje, broukaje ukolébavku. Metodou omyl – omyl bylo zjištěno, že píseň musí být stejná, jinak se děti považují za ošizené a což dávají najevo verbálně a hlasitě.
Jenomže, jak už to tak o dvojčat chodí, každé dítě chce být u každého rodiče. Tato úloha je celkem jednoduše splnitelná. Tedy byla by jednoduše splnitelné, kdyby se dvojčata nerozhodli, že pokud budou položena před – ano před – odzpíváním ukolébavky u druhého rodiče budou poněkud nešťastná.
I díky tomu byl objeven rychlo-předávací hmat, kdy maminka dala své dítě (pro jednoduchost A) nad druhé dítě (tedy B). Otec musel dítě B lehce předsunout od těla a dítě A se umístilo tak, aby bylo nad tělem B a blíže k trupu otce. Tím lehce odtlačovalo dítě B směrem k mamince do rukou. Zároveň ale bylo zajištěno, aby – pokud matka potřebuje odběhnout – žádné dítě nespadlo a nebylo utlačováno.
No prostě paráda. Uspat dvojčato nejen tehdy přišlo jednodušší než dítě jedno a navíc u toho byla legrace.
Na druhou stranu, druhý den se ukázalo, že mimino mělo k zlobení a křiku důvod. Druhý den po probělé noci se totiž objevil další zub.
Jupí.