Výpomoc
Malé děti opičátka jsou. Alespoň to tvrdí osoba z pedagogů nejpovolanější a to Jan Amos Komenský. No proč ne. Kdo má děti, ten mu to rozhodně uvěří.
Jednou tak v poklidné odpoledne, předvánoční siesta, pohoda a klídek. Dvojčata jsou zabraná do hry a moc chudáka odpočívajícího otce neruší.
Miminko pochází sem a tam, je spokojené jak mu to jde – tedy ta chůze – a brouká si pod fousy. Přechází z pokoje do pokoje přes předsíň a občas navštíví otce, který si v kuchyni spokojeně čte odbornou literaturu. Maminka v klidu dospává noc.
Prostě „cantáre, maňana, klídeček“.
V tom otec zpozorní. Z poklidného pozadí stadardní hladiny hluku se pojednou ztratilo mimino. Jak dlouho už hrome není slyšet? Co se fixhimlalejujalaudondonovetr a písek mohlo stát a jak dlouho už se to děje? Že by se tady objevilo další intezivní ticho?
No nazdar. Otec vyběhne rychlostí hodnou Usaina Bolta.
Naštěstí nemusí běžet daleko. Již v předsíni vidí spokojené a plně soustředěné mimino, jak pomáhá mamince uklízet.
Jednoduše řečeno, mimino vidělo maminku jak uklízí záchod a štětkou dere usazeniny vodního kamene pryč. To je operace, která chvíli trvá a navíc se při ní mam na záchodě nezavírá. Tato činnost zaujala mimino natolik, že si to chtělo taky vyzkoušet.
Podle zmáčených rukávů lze dovodit, že nejprve začalo důkladnou očistou záchodové mísy.
Poté, co podle nejlepšího vědomí a asvědomí mimina byla mísa dokonale čistá i rozhodlo se pokračovat – stejně jako matka – podlahou. Nemaje hadr, rozhodlo se velmi jednoduše a štětka nahradila hadr a mop. No a mísa s vodou nahradila kýbl.
Jo přesně tak. Mimčo se rozhodlo řídit vojenským heslem – co je mokré, to je čisté a v klidu namočilo štětku a pošůrovalo podlahu. Poté, co mělo mimo pocit, že štětka je suchá a daný díl podlahy dostatečně mokrý se postup: namočit-vytřít opakoval.
Ovšem co v případě, že dojde podlaha? Rozuměj, už je celá podlaha na záchodě kompletně mokrá? No to přece není problém. Je tu přece celá předsíň.
I jalo se robě čistit výše uvedeným způsobem podlahu na předsíní.
Chudák otec doběhnul zrovna ve chvíli, kdy se rozhodlo, že parkety jsou houby zábava a začalo čistit koberec mokrou cestou.
Miláček….
První co bylo, že se mimču vyrvala štětka z tlapiček. Pak se zkontroloval obličej, jak moc ho má mokrý – z důvodu olizování štětinek. Naštěstí mělo mimo mokré rukávy, nohavice punčocháčů, ale obličej suchý. Uf. Ještě že tak.
Pak následovalo zavření poněku zklamaného mimina do kuchyně, aby nevzbudilo mamču. No uznejte, dělá práci a pěstoun-otec ho ji (tu práci) nenechá dokončit. Kdo by nebyl naštvaný a neřval?
Pak začalo očista již jednou vyčištěné předsíně a záchoda. Pardon. Dvakrát. Jednou mam a podruhé mimi.
Po chvíli přišla poněk rozespalá maminka a zívaje se ptala, že slyšela plakat mimčo a kde prý je. Jestli se jí to nezdálo. Pak se jí rozlepili oči a ona se rozhlédla. Oči se následně vyvalili až málem z důlků a poněkud nedůtklivě se chudáka mimino pěstujícího otce zeptala co to dělá, když už bylo uklizeno.
Otec vysvětlil situaci. Maminka ji pochopila.
A následovala otázka? „Jak to že jsem neslyšela strašný řev, když jsi na to přišel?“
Tak nevím – dle mého soudu je otec dokonalý kliďas a nekřičí. Navíc nechtěl mamču probudit a vysvětlovat. Což se – řekněmě si to na rovinu – nezadařilo.
Tak šťastné, veselé a uklizené.