Kdo koho učí
Vždycky, když pozoruji děti, jak si hrají, tak jim závidím. Ano. Samozřejmě. I to, že jsou mladší, obratnější a tak dále.
Ale to, co je opravdu nejkrásnější, je neuvěřitelná ochota zkoušet, testovat a velmi pečlivě empiricky ověřovat.
Mimino, které zrovna objevuje schody učíce se ťapat nahoru, neustále zdolává tuto překážku tak dlouho, až dosáhne mistrovství. A protože dítě je tvor zvídavý, tak to zkouší na různé způsoby. Po nožičkách, po čtyřech, po třech, pravou nohou dopředu, levou dopředu, s dudlíkem i bez. Prostě paráda.
Ovšem jak ví všichni horolezci – nahoru, je to vlastně jednoduché. Problém je to slézt dolů. A tady právě nastává kámen úrazu a největší možnost sledovat pevnou vůli dosáhnout výsledku. Po čtyřech hlavou dolů – to sice jde, ale většinou se začne kutálet dolů.
Aha. Takže jinak. Že by po nožičkách? Hmm. No první schod dobrý, rovnováha špatně – bum. Kutululů. A znova. Bum. Bum. Prásk. Třísk.
Ještě že jsou ty schody tak nízké.
Ovšem – a vracím se na začátek – i když mimino spadne, otřepe se a jde na to znovu – protože mu ještě nikdo nevysvětlil, že to nedokáže, a proto bude tak dlouho trénovat, až se to naučí. A to i za cenu pádů a boulí.
Vítězný úsměv, když se to povede prostě stojí za to.
A teď ta základní otázka: „kam a kdy se vytrácí tato chuť učit se, poznávat, experimentovat a hlavně vůle po výkonu?“
Proč se (hrome) průměrný dospělý učit nebude, zkoušet nové věci nebude a snaha zvítězit? No to už vůbec ne.
Děti jsou obdivuhodná stvoření a dospělí by se od nich měli učit.