Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Rozloučení

Malé děti jsou opičátka. A učí se napodobováním. Takže když vidí, jak se někdo loučí (a například tatínek to dělá celkem pravidelně např. při odchodu do práce) tak to taky zkouší. Ovšem je potřeba rozlišovat.

Tedy když se ručička zvedne na úroveň ramene a začne se prudce zavírat v pěstičku a zase otevírat, spolu se zvukem „a-o“, znamené to, že se mimino rozhodlo, že už vás bylo dost a měli byste odejít, protože ONO (tedy mimino) se přece rozloučilo. Zjednodušeně by se dalo říci, že mimino nepochopilo příčinnou souvislost odchod-rozloučení a jednoduše si myslí, že když zamává a řekne „a-o“ (tedy ahoj) tak TO je důvod k tomu, abyste ho opustili. Ještě jinak řečeno – právě vás mimino poslalo do pryč 🙂

Když neodejdete, tak je mimi smutné a o svůj smutek se samozřejmě musí podělit s okolím. Například dunivou serenádou s brunátnou tváří a slzičkami. Tedy – strašným řevem.

Ovšem výrazně horší je varianta otvírající a zavírající se ručičky v pěst u pasu. Toto gesto doprovází také „a-o“  a navíc tázavý pohled. Velmi rychle pochopíte, že na takto koncipovanou mimiku se ahoj rozhodně neodpovídá, protože to značí, že jsou otevřeny dveře na chodbu a mimčo se rozhodlo odejít směrem na ulici po schodech dolů, s tím, že ideální je zkrátit si cestu mezi zábradlími. Jste-li mimo domov, pak to značí, že mimino objevilo únikovou cestu (čí nebezpečnější, tím lepší) a hodlá ji vyzkoušet.

V závěru je v podstatě dobře, že se dítě takto chodí loučit, protože můžete předejít mnoha infarktovým stavům, ale zakončení s vysokými decibeli by snad – po každém zákazu vynikající zábavy dítěti – být nemuselo.