Je to s podivem, jak se velmi zvídavý a nápomocný tvor, který si chce všechno vyzkoušet a hlavně tak moc touží po uznání rodičů, že je schopen a ochoten se bezmála strhat, jen aby pomohl svému vzoru změnit a hlavně: co za to sklidí?

Dostane vynadáno. Však to znáte. „Proč na to šaháš“ dští matka síru. „Kdo ti kázal zvedat to kladivo“ diví se otec „vždyť je větší jak ty“. Následné škody doplňte sami

Zajímavou otázkou je – jakou strategii zaujmout k pomáhajícím dětem.

Velmi zajímavou, nosnou, i když velmi nervy zatěžující zvolil medvěd.

Co tak zkusit příště na děti neřvat (i když to uklidňuje), ale něco spíše takového

Vřele doporučuji shlédnout až do konce – pak to získá 3D rozměr

Kontrola chodí zhusta „natajnačku“ a mnohdy jejich návštěvu zjistíte až následně. Speciálně vycvičení kontroloři, kteří prošli drilem hodným zelených baretů, specnatz a/nebo dokonce Prostějovské brigády rychlého nasazení, jsou lstiví a každé porušení předpisů natvrdo sankcionují.

Slepičí eurokomisaři jsou workoholici a pravidelně kontrolují  chovy v noci tak, aby přes den mohli psát zprávy. Skoro by se dalo říci, že zásadně.

Zatím je nikdo nikdy neviděl (až na jednu výjimku), ale pokut a postihů, které rozdali, je tolik, že utajit jejich existenci se nedaří ani EU, která jak známo zatají cokoliv i sama před sebou. Jako například další pokračování a  “legální kroky“ po schválení dohody ACTA – viz zde.

Jak zjistíte, že vás navštívili eurokontroloři?

To je jednoduché – chybí vám slepice. Jak se ukázalo, Euro-kontroloři slepičích chovů si neberou servítky, ale za to berou slepice. A věřte mi, důvod se vždycky najde. Pokud jste si jisti, že máte vše v pořádku, nechte otvor do 8cm čtverečních a uvidíte. Že slepici neuvidíte. Přebytečné slepice totiž berou jako prevenci a zajištění důstojných podmínek života slepic.

Pravda po právní stránce to není zcela košer, protože kontroloři chovů za sebou málokdy nechají papírový dokument, ale pokud byl někdo z nich kdy chycen při činu (pouze v zahraničí), vždy se bránil tím, že rozhořčení ze špatně provedeného chovu je donutilo zprávu po dopsání všech prohřešků doslova sežrat včetně přebytečných slepic.

Pravda, mnoha lidem se zdá jejich razantní postup poněkud „kách“, ale je nutno říci, že ihned po nalezení závad je ustanoven nový stav populace slepic tak, aby přesně odpovídal rozměrům a vybavení slepičárny.

Jednomu z nešťastných majitelů, postižených nesmlouvavými euro-kontrolory se podařilo jednoho z agentů EU vyfotit. Dle slov autora, se podle něj komisaři přemnožili a mělo by se s tím něco dělat.

Nejlépe brokovnicí.

Snad i proto jsem zakoupil doménu, se kterou byly velké plány. Začalo se pracovat na webu a co čert nechtěl, nebo možná chtěl – najednou nebylo pro doménu použití.

No co. Občas se stane. Ne vždy to vyjde.

Doména byla zakoupena na rok, tak se holt nechá vypršet. Nejsem doménový spekulant, tak na co ji držet.

Při blížícím se termínu vypršení domény mi poslal registrátor email, ve kterém mě velmi zdvořile upozornil, že doména končí. Na chvíli jsem se vyděsil, co jsem zapomněl zaplatit, ale po zkontrolování doménového jména, jsem se uklidnil, neboť se jednalo o doménu, kterou opravdu již nechci, bo mi je na nic.

Chvíli jsem pátral, jestli náhodou nenajdu u registrátora volbu – ne, tuto doménu už nechci, klidně ji uvolněte pro použití.

K mému velkému úžasu, jsem i při velmi usilovné snaze, tuto volbu neobjevil. S tím, že by někdo nechtěl doménu, která se ukázala na figu se prostě nepočítá.

Pokrčil jsem rameny a hodil to za hlavu. No jo, ale registrátor posílal velmi zdvořilé emaily, upozorňující na blížící se čas vypršení domény. Jako člověk sklerotický jsem to opravdu velmi ocenil, protože při velmi zdvořilém tónu v podstatě nebylo možné zapomenout doménu prodloužit.

Ale já doménu prodloužit nechtěl. Volba – nechci doménu ve výběru nebyla, ale by tam volba prodloužit na 2 a 3roky. V noticce upozorňovacího emailu bylo napsáno – „na tento email neodpovídejte“. Časové vytížení neumožnilo najít v hloubce webu schovaný komunikační email a napsat zdvořilou odpověď, že doménu opravdu nechci, a jak běžel čas, tak k mému velkému úžasu došel email i od hlavního registrátora NIC.cz

Na email se nedalo odpovědět – opět automat, abych hledal komunikační email na stránkách, tak na to jsem fakt čas nenašel a tak jsem to vesele ignoroval, a nechal to doběhnout.

Jaké bylo moje překvapení, když mě čekal ve schránce (reálné) dopis (reálný) na papíře (fyzickém), který poslal ó-nejvyšší registrátor NIC.cz.

Opět mne zdvořile upozorňoval, že by mi mohla vypršet doména.

Asi si přece jenom dám čas a vyhledám nějaký komunikační kanál, kterým to půjde vypovědět.

Jsem velmi rád, že se registrátor tak stará o domény své, resp. moje, ale kdyby si dodělali do menu volbu – doménu už nechci, s pánem bohem si ju vyexpirujte, bylo by to fajne.

Jako velmi vhodná se k nastolení té správné táborové atmosféry hodí epizoda ze seriálu Máša a medvěd – viz následující odkaz. Kdo kdy byl s malými dětmi na táboře tak to pochopí.

No… malými… řekněme, že by se to dalo univerzálně vztáhnout na cokoliv lidského fenotypu od nuly do cca 15let věku. Dobrá tak 18cti. No jo porád – tak do třiceti. Ale víc už snad ne.

Tedy ENJOY

Zjednodušeně, i když velmi pregnantně to vyjádřil Jumbo – „děti jezdí na tábor, aby tam mohli řvát a být špinavé“ Jak vidno na závěr upoutávky – důležité je se s tím moc nepárat ;-D

Jsou tu jak výhody velké, tak i výhody menší. S dvojčaty se člověk tak nějak moc nedrbe a všechno jde ráz na ráz. Jak je známo, tak  dvojčata jsou sexy.

I dvojčata však mají své dny. Naštěstí to bývá na přeskáčku dle hesla „každý chvilku, tahá motorovku“. Vždycky se najde aspoň jedno dítě, které se vesele usměje. Při odchodu do práce dostanete dvě pusy, pohladí vás dvě ručičky a ještě navíc je v záloze maminka

A když náhodou ne? Tak je vám to vcelku jedno, protože když trucují obě, tak nemáte nervy, náladu a čas a problém je tedy povětšinou rozetnut po vzoru uzle gordického rázným sekem.

Ale hlavně a to je velmi podstatné. Vždycky máte jednoho, který se s vámi bude tulit.

Pravda, tento animovaný návod pochází ze země, kde zítra již znamená dneska, ale aspoň to všem majitelům stereo zvuku v bytě zvedne náladu. TO opravdu dvojčecí NEJ je od 2:35 záznamu Enjoy

Sníh – jak známo – je studený. Tedy dětem je při delším pobytu venku zima.

Sníh – jak známo – je při teplotách nad nulo velmi mokrý. Doba pobytu dětí venku se tímto enormně zkracuje.

Sníh – jak velmi dobře známo – nutká dětí k tomu, aby ho uchopily do ruky. Ideálně přes rukavici, aby nestudil.

Sníh – jak známo – velmi klouže. Zvláště  v uježděné vrstvě na silnici.

Jak vidno – samá pozitiva, jistoty a růžové zítřky.

Kdo nezkusil – neuvěří. I obyčejné sáňkování se zvrhlo v posilovnu, neboť děti bylo nutno tahat jak do kopce – což se čekalo, tak i z kopce – a TO se nečekalo.

Na druhou stranu i mokrý sníh, teploty nad nulou a dvojčata mají pozitiva. Například Vám pomohou postavit kombinaci sněhulačka/sněhulák. Dokonce tento výtvor brání vlastním tělíčkem před zajisté ctihodnou matkou, která chtěla na poslední chvíli změnit nejzajímavější partie sněhové sochy.

Ovšem vycházka do mrazivě vyfoukaného dopoledne s návštěvou podivínů, brázdících sněhové pláně na pomocí malého padáčku/křídla nahoru i dolů byla velmi povznášející pro všechny účastníky.

Snad jenom, pokud jdete na vycházku za obzor s dvojčata je potřeba kalkulovat několik věcí. Podstatných.

Pro dvojčata je daleko vše, co není v okamžitém dosahu. Okamžitý dosah = 2m.

Na dlouhých vycházkách je nutné najít nějakou zábavu. Pozor. Dlouhá vycházka je od 3metrů nahoru. Zábava zašlapávání sněhových hrud změní vaši stopu na cosi podobného stopě epileptického, opilého a zhuleného sněžného zajíce.

Pokud se vám tato skutečnost zdá děsivá, uvědomte si, že by si dvojčata mohla najít i jinou zábavu. Například sejít z relativně pevné cesty, kde se neboří, do míst, kde se naopak boří. Velmi. Nad kolena. A sníh je vlezlý. Velmi.

Prostě dvojčata v zimě – top jsou samá pozitiva a sociální jistoty. Jistota převlékání, ždímání, sušení, ale i nadšených obličejů, sqkělé nálady, usměvavých dvojčecích tváří a vzpomínek, které vám vyváží všechny obtíže, které snad mohli na trase přes sněžné pláně vzniknout.

Táta: „Co se děje, Matýsku?“ „Eéééééé! Uch. Uch. Nedala pusinku. Uch. Uch. Eééééééé!“ „Tak mi pojď dát pusinku.“ Mates utne ve vteřině scénu a rozzáří se: „Malá,“ přidá pohlazení tátovy hlavičky. Nakrčí důležitě čelíčko, pozvedne obočí a vypadne z něj očekávané moudro: „Betucha kaky pusinku! Maminka kaky pusinku!“

Tatínek se poslušně nechá olíbat i od zbytku rodiny, která se zatím rozespale přišla podívat, co se zase děje… A tak nám začal pěkný nový den…

Uložíte děti ke spánku. Předtím provedete všechny potřebné rituály jako je mytí rukou, čištění zubů, vynočníkování atd. Doplňte sami dle zkušeností a věku.

Poté, co se stereo uloží konečně do postýlek, je nutné přečíst nějakou pohádku, bajku, nebo zazpívat v podstatě libovolnou píseň, ovšem pomalu. Čím jsou děti starší, tím více je nutnější vybírat písně, které děti neznají, aby nemohly zpívat s vámi.

Děti se  - v ideálním případě – uklidní, ztichnou a začnou pomalu pravidelně odfukovat na znamení, že usínají.

No – anebo taky ne.

Občas jenom zahrají divadýlko na rodiče, aby je tento opustil a ony mohli pokračovat v rozdělané činnosti.

To znamená, že se po cca hodině od chvíle kdy šly spinkat – rozuměj, byly uloženy do postýlek, uklidněny a od relativně klidných a hodných dětí se rodič vzdálil k libovolné, v tu chvíli potřebné práci.

Tak tedy. Po cca hodině se ozve rána kliky otvírající dveře do předsíně která se rozlehne ztichlým bytem jako rána z pistole v ranním kuropění.

Ozve se oblíbené „ťap ťap ťap ťap“. Vyrážím ze startovních bloků a rychle se přesunuji na předsíň, předejít případným škodám. Na předsíni se promenuje Alžbětka, která s milým úsměvem hlásí: „Matýsek jde za Tebou!“ a celé to doprovází úsměvem, který by uvedl do deprese i krokodýla.

Tuším zradu.

A ono taky jo.

S perfektním načasováním, hodným mistra režijního oboru velikosti Spielberga, nebo Akira Kurosavwy, v tuto chvíli vychází z tmavého otvoru dveří dětského pokoje Matýsek.

Matýsek, který se tváří veeelmi spokojeně, pyšně si vykračuje s důstojně vystrčeným bříškem a rukama za zády.

Matýsek, který je kompletně převlečený z pyžamka do denního oblečení a to včetně papuček. Matýsek, který v mezičase potmě sbalil do batůžku veškeré nezbytnosti jeho tříletého věku včetně zeleného autíčka, černé panenky a jedné pruhované ponožky.

Matýsek, který spokojeně a důležitě hlásí „Matýsek oblíkla a jde pomoc tatínkovi pracovat!“.

No  vynadat mu v tu chvíli nemůžete. Mimo jiné proto, že až se vám vrátí spodní čelist z podlahy na původní místo, musíte absolvovat celou ukládací proceduru znovu a to je přece jen lepší v klidu bez křiku a/nebo vašeho hurónského smíchu.

Nejprve zapraskají šprušličky od postýlky. Potom se ozve zvuk posouvaného nočníku, způsobené tím, jak si rozespalé dvojče sedá na nočník a jak ještě ne zcela koordinuje své pohyby.

Další ze zvuků je tiché „ťap ťap ťap“ Kadence tohoto „ťap“ je asi tak, jako když děláte kroky s plínečkou okolo kotníků.

První výraznější zvuk je ostré cvaknutí kliky, jak si dvojče otevírá dveře do ložnice. Dveře se pomalu otevírají a pomalu jimi za neustálého „“ťap ťap ťap ťap“ proklouzne polovina rozčepýřené šešulky, zpolarozespinkaného dítka.

Užívejte si tuto krásnou, romantickou chvilku. Ležíte v teplé posteli, dítko s ospinkanýma očima se blíží, přidržuje si kabátek od pyžamka na hrudníčku, protírá si ospalé oči a zívá na celé kolo.

Někdy to vypadá, jakoby se rozhodlo spapat po vzoru vlka oba rodiče i s postelí.

Dítko se pomalu vsouká do postýlky, zavrtí se tak, aby bylo co nejblíže zvoleného rodiče a vás zavalí vysílané teplo a vlny spokojenosti. Občas se dítko dokonce pochlubí suchou plínečkou a s nadšením čeká pochvalu.

Čas vstávat ovšem nastává přesně ve chvíli, kdy dvojče zahlásí: „Umýt zadeček - kakal/kakala“.  A spokojeně usne.