ale tentokrát začneme netradičně. Shrnutím. Úvodním. Aby ti, co se lekají více jak 12cti písmenek na stránce nebyly otráveni.

Úvodní shrnutí:

a) pro cyniky: Byly jsme na výletě.

b) pro informované cyniky a lenochy: Jeli jsme vlakem. Chodily po sněhu. V hospodě si dali polívku. Nebyla nic moc.

c) pro všechny ostatní:

Celý den byl v podstatě jedním velkým překvapením. Vyjma standardního – ne až tak překvapujícího – faktu, že když se někam chystáte, tak děti prostě křičí. Asi cítí velké události na obzoru a svoji natěšenost dávají najevo opravdu velmi hlasitě.

První překvapení – ČD má jako vždy binec v cenách, slevách a celkově ceně jízdného. Zpáteční jízdenka na 54km za dvě osoby prodaná 233,-Kč je v nesouladu s oficiální cenovou strategií, kterou najdete na webu. Zajímavé. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že přes všechny slevy se i při počítání 5Kč/km  - tedy auto i s odpisy je levnější pro rodiny s dětmi od 6ti let jezdit autem.

Ovšem díky za konkurenci na dráze – vlaky byly čisté, uklizené a vytopené.

Dojeli jsme na pláně a tam si děti začali užívat. 

Sněhu pravda nebylo mnoho, ale o to lépe. Kdo má pořád sypat dětem sníh z bot. Postavily jsme sněhuláka, udělali půlnoční foto a po nějaká době, lehce vymrzlí jsem začali hledat kde něco pojíst.

Ovšem předtím se mnoho běhalo, skákalo, klouzalo, padalo, házelo a hlavně chodilo a chodilo. Díky vzdálenému horizontu děti spokojeně cupkali vpřed a všichni zúčastnění rodiče byly v klidu, protože libovolné viditelné nebezpečí bylo velmi daleko, snad jen s jedinou vyjímkou a tou byla velmi kvalitně schovaná past na mamuty.

Po obědě jsme se navzájem ujistily, že příště se musí  - alespoň v zimním období – cílová oblast výletu vybírat podle hospody. Tedy ne že by se nesnažily, ale jaxi to občas nestačí.

Koukám tedy, co tam stereo vyvádí, a ejhle.

Dvojčátka jsou uřícená, jak po uběhnutí 100 jarních kilometrů v předstihu. Červené tváře, prudce oddychují, přetažené svaly se chvějí napětím. Tepová frekvence stoupá, adrenalin pění v krvi. Lehký předklon pro vyšší vyvinutí síly, napnuté nohy s papučkami pevně vrostlé do marmolea. Jejich zaujetí je tak velké, že ignorují vše okolo sebe.

A co že to vlastně dělají?

Usilovně podpírají uzamčenou skříň, aby se neotevřela …

Každý normální člověk pracuje na brandu (ošklivé slovo) značky svého zaměstnavatele. Tak to je. U menších podniků se to děje jaxy mimovolně samospádem.  U větších podniků jsou na to speciální oddělení, které přetékají osobami z FSS a jiných katastrofických škol.

Tyto se snaží aplikovat nejnovější psychologické postupy jiných nefachčenků, kteří ví o životě houby. Dělají to za velké love a moc se u toho nenadřou.

Opravdu pěkný příklad jak to občas ne-funguje předvedlo stereo u svačiny.

Zakoupil jsem, spíše omylem, Pribináček, namísto oblíbenějšího a poněkud zdravějšího Lipánku, který občas dostanou namísto nejoblíbenějšího bílého jogurtu. Testy a srovnání najdete zde a zde.

Nachystal jsem kelímky na stůl a lehce pootevřel víčko, protože stereo je ve věku – sama, sám. Děti přicapkaly do kuchyně postupně, a proto bylo možné sledovat jednotlivé reakce.

Oba rozzářili očička a poté zahlásili:

Elisabeth: „Lipánek s kočičkou. Supíš!“ – slyšet to brand managor od Pribiny, tak ho asi švihne.

Ovšem Matys to ještě vylepšil. Ten to rozhrábnul tak, že slyšet to brand oddělení Pribiny, tak všichni hořce zapláčou a půjdou se opít. Hlášku lipánek s kočičkou (kupodivu stejnou jak od sestry) ještě doplnil  dodatkem: „A kočička papá jogurt“.

Tak tady tedy veškeré marketingové triky prostě nezabraly a jak se ukázalo – nejlepší je stejně bílý jogurt nebo tvaroh , kteréhož se dvojčata dožadovala po snězení Pribináčku, aby dostala i něco dobrého

Viz fotky z Vánoc 2011. Toto je testovací galerie, tak se nelekejte.

Zatímco první rozdílení mikin provedli rodiče, chvíli po sundání si Matys usmyslel, že prostě musí mít tu bílou mikinu s kapucí a růžovým lemováním. Neptejte se mě proč. Prostě je jasně lepší.

Elizabeth, která nejevila o mikinu zájem najednou ožila a začala uplatňovat vlastnická práva. Po přílišném zvednutí hladiny hluku se do toho vložil dohližitel  a vynadalo oběma činitelům s výhružkou, že mikina bude zabavena.

Chvíli byl opět klid, ale Matys pozoroval Elis a po očku si měřil vzdálenost jich obou od mikiny. Alžběta po chvíli přešla z režimu „maximální bdělost“ na provozní režim „nezájem co se děje“. Nastal čas vystartovat.

Rychlostí útočící kobry, se znalostí poučky „fyzické vlastnění je 9/10 práva“ vyběhl Mates ze startovních bloků, sundal mikinu z postýlky, a ještě v běhu si navléknul jeden rukáv.

Překvapená Elis jen zírala, proč – chrome – ten Matěják pobíhá po pokoji.

Ten mezitím doobléknul i druhý rukáv a začal zapínat zip. Ovšem na tento úkon se musel zatavit a jakmile se dostal do klidové fáze vůči Elis, tato konečně zaostřila a nastalo ….

… no kupodivu křik ne. Alžbět pochopila, že když už to má oblečené, tak by dosáhla maximálně zabavení celé mikiny. Začala, jako správná baba, spřádat temné plány, jak vobtáhnout Matysa o mikinu bez toho, že by tato byla dohlížejícím uschována.

První varianta byla „Matýsku dej mi prosím mmikinku. Mně je zima“. Ovšem nekompromisní odpoď „NE“ naznačila, že tudy cestička nepovede.

„Ale to je moje mikinka, ty máš tamtu modrou“. Mňo tento argument už se setkal s poněkud kladnější odezvou. Matys zvednul modrou mikinu a přes celý pokoj ji hodil Alžbětě s výrazem – ukradni si svou.

Po této odpovědi následovalo několik koleček okolo dohližitele, který spokojeně uložen ve strategickém středu pokoje sledoval, jak dvojčata opisují tytéž dráhy podíl zdi, bez náznaku pokusů o zkrácení dráhy a nadběhnutí honěnému. Jako kdyby se domluvily, že trasu, kterou běží pronásledovaný, musí přesně kopírovat pronásledovatel a to včetně přelezení převráceného kočárku a poskočení na břichu pěstouna.

Vzhledem k vysoké motivaci Matějově ani cesta hrubé síly a rychlosti nevedla k cíli. Tzn servání mikiny z Matyse. Přeložím vám to. Prostě jí utekl.

Další varianta byla čistě ženská. Když nefunguje poprosit, ani majetnický vztah, a hrubá síla zklamala, tak zkusíme hrát na city. „Matýsku tatínku, bělouškovi (rozuměj panence) je zima“ Tento obrat byl natolik zajímavý, že jsem zbystřil, co na to Matěj. Nejenže byl zainteresován coby rodič – proto oslovení tatínku, ale navíc byl i nenápadně citově vydírán – přece je zima jeho dítěti, že?

Matěj se k tomu postavil čelem. V běhu vytrhl panenku Alžbětě z rukou a hodil ji směrem po pěstounovi s pokynem „přikrýt“.

Následoval pokus zapůjčení „Půjč mi mikinku Matýsku. Já ti ji za chvíli vrátím“ – kontrováno „nepůjčím“

No bavil jsem se víc jak hodinu. Celé to proběhlo bez křiku, pranic a celkově v tichosti. Některé dialogy byly dokonce pro lepší vyznění šeptané.

Jenom by mě zajímalo – odkud to to Bětka odkoukala? Doma to přece vidět nemohla.

První projde ok, ale jen proto, abych druhý den zjistil, že automatické funkce roztáhnout fotku přes celou plochu udělá přesně to, co slibuje. To, že se někde vytratil dialog, jaké ta velikost fotky je nikoho nepřekvapí. A to, že neodpovídá velikosti natočeného materiálu asi taky ne. Ovšem že se tam nenachází ani integrovaná inteligentní umělá inteligence – tož nejni to zcela jasné gyzde?

Druhé překvápko bylo – nečekaně při nahrávání druhého videjka. TyTrubka si to natáhnul, a začal žvýkat. Poté, co přežvýkal, dokonce vyplivnul výsledek. Ale jaxi to nebylo ono.

Ono taky, jak by mohlo. Když natočíte fulhd v poměru 16:9 a vyjde vám z toho cosi podivné a navíc v poměru 4:3 – to je fakt síla.

Při testech, jak to opravit mě ovšem tento známý serverik dostal maximálním způsobem. No jen se koukněte na obrázek pod textem. Asi přejdu na vimeo

I když … té hlášce jsem se smál opravdu, ale opravdu velmi dlouho. Tak si to ještě rozmyslím.

Obecný postup se rozhodně ubírá po linii – vyberu prádlo z pračky – hodím do lavoru – pověsím na věšák.

To, pravděpodobně všichni očekávají.

V podstatě nejinak to probíhá i s dvojčaty. Tato, když uviděla, že je možné rozšířit repertoár možného o další vtipný kousek, který prostě m-u-s-í být zábavný, rozhodla se jej zahrnout do své interní knowledge-base. Zábavné to m-u-s-í být proto, protože to tatínek furt opakuje a ze zkušenosti dvojčat plyne, že se opakují pouze zábavné věci

Ok. Rozhodnutí padlo o oblasti stehen dospělého člověka (rozuměj – v hlavičkách dětí) a včil už jen přesvědčit hlavu rodiny, že to je opravdu, ale opravdu dobrý nápad.

Pěstoun rychle pochopil a tuto zábavnou hru na rozvěšování prádla milé stereo s chutí naučil. Děti roztřepávali a věšeli a výskali a tahali se o prádlo. Běhali sem tam tak rychle, až přihlížejícímu vznikali mžitky před očima. Občas vznikali nesváry o to, kdo pověsí oblíbený kus oblečení. Třeba podprsenku. Bílou. Nebo vestičku na panenku, kterou pocintali kdoví čím.Po mnohém hluku a opravách nakonec byla operace dokonána.

K večeru přišla maminka a taktéž děti pochválila. Pozdě v noci, pěstoun leza do postýlky, si velmi pochvaloval tento sqvělý den a super nápad, jak děti zabavit a ušetřit si práci.

Tedy pochvaloval si to tak dlouho, než zjistil, že podstatná část mokrého prádla byla přemístěna do jeho postele pod peřinu a rovnoměrně rozprostřena tak, aby opravdu celá matrace byla ne navhlá, ale dokonale promáčená.

Ovšem ještě lepší zábava je, když si vyvinou vlastní – dle dvojčecího rozumu zcela logiké – prvky a vzorce.

Například vydáte-li pokyn k urychlenému dojezení chleba, je nutné zkontrolovat jeho splnění a to velmi důkladně. Mohlo by se totiž lehce stát, že až půjdete pozdě večer potmě a bosi do ledničky pro pivo, šlápnete do něčeho mazlavého a v lepším případě měkkého.  V horším případě už chleba stihnul okorat a ostrý roh kůrky lehce natrhne chodidlo uvyklé pohybovat se pouze v kvalitní obuvy s vysokou podrážku a žluklé máslo intenzivně podpoří krvácení.

Prostě sejde z očí, je snězeno.

Nebo dáte jednoduchý úkol s cílem debordelizovat millitarizovanou zónu plnmou hraček. Nebezpečná zóna je tak přeplněná hračkami, že jednak nevíte odkud je vytáhli (to si snad museli půjčit od sousedů z celé ulice) a hlavně není možné šlápnout na zem. Jediný, kdo se v tomto zaminovaném území může pohybovat jsou dvojčata s tlapičkami velikosti půlročního klokánka.

Přijdete po 5ti minutách zkontrolovat  plnění bojové hry  a ejhle – vono na zemi nic není.

Lehce uklidně jsem tedy nakrmil, vynočníkoval, vyčistil zuby, zadky ….. roztrhnul si nohu o chleba na zemi a spokojeně usnul.

Druhý den volala do práce lehce nakvašená matka, kdo že naskládal komplentní obsah veškerých snadno dostupných skříní do kočárku a kočárek aplikoval za závěs  (který je až na zem) tak, že si o něj ukopla ráno bosý palec.

Ovšem vrchol sejde z očí – sejde z mysli, tedy akce pštros byla jiná.

Alžbětka sebrala ponožky Matesovi, protože na druhé straně hřiště je tráva vždycky zelenější a tedy ty jeho musí být lepší. Servala ze sebe oblečení, neboť spinkat se chodí v pyžamu. Navlékla si ponožky.

Až potud dobrý. Ale jak spěchala, aby ji mates o ponožky nepřipravil, zalehla, tak jak byla do postele. Nicméně protože ji bylo jasné, že něco tomu schází (viz Posád a podání ruky) překryla se peřinou pod heslem nevidět a tedy nebýt viděn.

Aby si to jó posichrovala, tak k tomu ještě volala: „Já tady nejsem, a Matýskovi ponožky nemám“

No co k tomu dodat U mě – to neviděla.