Sněží. „To mokré bíle svinstvo pada mi za limec.“ Njn. Dokud jsem se v tom pohyboval autem, tak jsem občas lehce zanadával do ošklivých káčátek všem silničářům, ale chápal jsem, že takovou nadílku nelze zpracovat v rychlém čase. Když jsem dostal nápad – hodný milého šedivého chlupatého zvířátka kamarádícího s medvídkem Pú –  fotit noční zasněžené město v 23.00, tak to jsem nadával kousek více. Ale to, co jsem zažil s kočárkem druhý den, mě donutilo klnout z plných plic a svolávat na silničáře, magistrát a majitele nemovitostí různá zpestření jejich životní dráhy. Většina navrhovaných kratochvílí byla pravda fyzicky neproveditelná, ale ulevilo se mi.Začalo to celkem nevinně. Zapomněl jsem si osobní doklady. No a bez těch Vám lyžičky nepůjčí. Prostě ne, ne a ne. OK. Tak se tam stavím v sobotu ráno. Stejně hlídám stereo ozvučení našeho společného života (že mamčo?) tak „vo cogo“.

Druhý den jsem se vypotácel z betle lehce přejetý (z focení nočního městysu jsem se vrátil o půl druhé), nakrmil, přebalil, a bla bla standardní úkony rodičovské dovčy.  Osvěžen tím, že předehra byla snadná, jsem děti naházel do tanku, podíval se, kolik je venku sněhu (něco málo) a vyrazil.

A ejhle. Kolečka se netočí. Kolečka se sunou. Ale protože mají vzorek, tak jim to moc nejde. Aha – aspoň si zacvičím. Po deseti metrech se vyšlapaná cestička pro dvě osoby změnila pro cestičku pro jednu osobu. A tam prostě neprojedete. „Nae problema.“ Zablokujeme rotaci koleček a bude to lepší. Pravda, jízdní vlastnosti kočárku se zlepšily. Jenže sjízdnost chodníku v centru městečka se razantně zhoršila a to více než vyvážilo jakékoliv zlepšení. Zkrátka jelo se čím dál hůř.

Ještě stále v dobrá náladě jsem po několikáté nasadil Alžbětě Marii rukavičky, podíval se v dál a bleskurychle si stanovil nový postup. Půjdu po silnici. Hmmm… půjdu. Jenže jak? Zkusili jste někdy protáhnout mezi zaparkovanými auty kočárek? Natož  pro dvojčata? Dobrá dobrá. Půjdu až na křižovatku a tam uvidíme.

A vidělo se. Krásně nahrnuté bariéry, které projíždějící pluh rozverně nahrnul do vysokých hromad na jediné volné místo, které obsluha našla, strměly do výše na rozích křižovatky v místech, kde se standardně volným krokem pohybují chodci. V tuto chvíli bylo překonání silnice výkonem srovnatelmým s výstupem na menší horu. Za chyby se neplatilo životem, ale mokrým, prosoleným oblečením.

Coby zkušený řidič jsem bariéru ohodnotil jako lehce promáčknutelnou a zrychlil. Náraz, který nastal mě donutil přeformulovat přísloví s lesem a hulákáním na: „Jak se do závěje naráží, tak Vám to závěj vrací. Dvakrát.“

Rána pod žebra, na poslední chvíli vyrovnaný tank, vesele výskající děti, lehký úsměv na tvářích přihlížejících. Před očima jsme měl bílo a šedě prosoleno. Po několika opatrných zkouškách jsem definoval tyto pravidla pro pohyb kočárku ve sněhu:

• pokud sněží, sněžilo či se sněžit chystá, pohybuj se pouze po bytě
• je-li sněhu nad vršek pneumatik, je jednodušší vzít děti do náruče. Je to rychlejší a  méně únavné. A to i na velmi dlouhé vzdálenosti
• máte-li kočárek s natáčivým podvozkem, zablokujte jej
• překonání nahrnutých sněhových bariér je nejlepší tažením kočárku za sebou s přizvednutými zadními kolečky
• chodit po silnici je ještě náročnější než po chodníku a navíc vás projíždějící auta nasolí jako herynek
• nevěřte protaženému chodníku. Uprostřed na vás určitě číhá zlomený strom, který budete obcházet přes dvojnásobně vysoké závěje
• vyhněte se hlavním tahům. Závěje jsou ještě vyšší zásluhou epilepticky kmitajích pluhů a díky freneticky rozhazované soli se pod ní skrývá veeeelmi hluboká řeka nasolené vody (výška nebyla exaktně změřena, ale bylo jí nad nadkotníkové botky velikosti 44)
• voda v botě nepřispívá kvalitě řízení
• nepřecházejte na zelenou – nestihnete to
• smyk je součástí vaší cesty – smiřte se s tím, nic s tím neuděláte
• jediné auto, od kterého stříká bílá sra#ka až do kočárku má zelený pruh s nápisem pomáhat a chránit – vyhněte se mu, a/nebo nasaďte pláštěnku
• berte celou cestu jako možnost pohybu v posilovně, za který nemusíte platit (platí pouze v případě, že se kočárek nerozpadne)
• usmívejte se na všechny kolem, zvláště na mladší. Sice vám nepomůžou (mají dost práce sami se sebou) ale budou si myslet, že je to jednoduchá procházka a za pár let se můžete od srdce zasmát vy jim.

Sumace výletu: Cíl (půjčovna 500metrů od domu) byl dosažen přímým pochodem na jeden zátah za dobu, při níž jsem stihl navrhnout 648 druhů fyzického mučení vopičáků, kteří si neumí uklidit před vlastním prahem. Cesta tam a zase zpátky byla časově kratší než v Hobitovi, ale i tak zabrala 1,5 hodiny.

Příště nebudu blbé a pojedu autem …

Tagy: Dvojčata, filosofie, mateřská dovolená, Plačka, radosti s dvojčaty

Tento článek byl přidán 9. 1. 2010 v 16.36 v kategorii Dvojčata, Plačka, Vyšší dívčí. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.