Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Suchej únor

Tak to je akce. Suchej unor. Wow. TO chceš! 🙂 Ale jak to vlastně probíhá?

No to je jednoduché – prostě si řekneš, že měsíc bez alkoholu je to pohoda, a že to není problém vydržet. Protože – co si budeme vykládat – pro koho by to problém byl, tak už se blíží alkoholismu 🙂 (to je ftip).

Takže, proč ne. To přece není problém.

První týden – pohoda a klídeček. Týden bez kapky něčeho zajímavého je celkem standardní záležitost a nikoho to nemůže rozhodit. Dobrý.

Druhý týden, po 10-12cti hodinových směnách v práci se objevila chuť na jedno. Ne na dvě, ne tři a více. Prostě to jedno. Orosené, pěnivé, dobré. A samozřejmě pohoda, klídek, nikým nerušen. Prostě a jednoduše relax.

Jenže ouha. Jakmile se dostavila první „chuť“, začalo lámání se na sílu a to už není taková zábava. Koncem týdne došlo na otázku – jak je to možné, že to jedno pivo schází? Otázka se rozrostla – jedná se o pivo, nebo o rituál spojený s pivem?

Test byl jednoduchý – zašlo se do hospůdky na jedno. Tedy na jednu. Kofolu. Krom toho, že se hospoda smála, až se za břicho popadala, pocit chuti na pivo zmizel. Navíc si někteří po vyslechnutí historky řekli, že to zkusí taky, čím se barman poněkud naprudil a poslal nás všechny do patřičných míst. Na kofole je holt menší vejvar a majitel musí taky platit svoje účty.

Takže metodou pokus-omyl bylo ověřeno, že chuť na pivo, vlastně nutně neznamená chuť na pivo. Taky dobře 🙂

No jo, ale záhul v práci pokračoval, a chuť se přece jen vracela. A znáte to – chuť můžete mít v podstatě na cokoliv a je těžké odolat. Nicméně odoláno bylo. Jenže – odolávat chuti v podstatě na cokoliv – čokoládu, rohlík s máslem, nebo třeba kávu je opruz.

Navíc stále v hlavě vrtal červ pochybností, co to vlastně tělu schází.

Bylo tedy rozhodnuto testovat na dětech. Protože ty nikdo nemůže nařknout ze závislosti na ničem.

První den se tedy děti nechali v klidu proběhnout večerem bez čištění zubů. Je to standardní, zavedený rituál a čekalo se co bude. A ono nic. Děti se v klidu uložili a nic jim nescházelo.

Druhý den se nepozorovaně odložili další rituály, jako je čtení pohádky apod. – taky v pohodě.

Třetí den se přitvrdilo a dětem se hned po ránu řeklo, že dnes je vyhlášen speciální den, kdy si nemusí čistit zuby. Po ránu nastalo jásání a pohoda. Okolo poledne už děti začali chodit a ptát se, proč že to vlastně se zuby čistit nebudou, a jestli si zuby můžou vyčistit, i když vlastně nemusí.

Večer, jak se blížil čas čištění zubů, děti začali být nervózní a žalovat matce, že jim otec zakázal čistit zuby, a proč vlastně a že ony by si svoje zoubky strašně chtěli vyčistit. Dokonce děti jinak milé, nervózně obcházeli tatínka a snažili se mu vysvětlovat, že si zuby čistit musí, aby se jim nekazili a tak. Prostě abstinenční příznaky, jak vyšité 🙂

Ono totiž jenom tím, že se dětem předem řeklo, že rituál bude scházet, byla psychika nahlodána natolik, že znervózněli, začali zlobit, byly pekelně nevrlé (ty děti) a jednoduše začali projevovat něco, co z dálky vypadalo jako abstinenční příznaky.

Ovšem když se to dopředu neřeklo a vyplynulo to ze situace, tak se prostě nic nedělo a byla pohoda. Maximálně, když si vzpomněli, tak si postěžovali zpětně mamince, že se otec nevěnoval a ony si nemohli zoubky vyčistit.

Otec, tímto pokusem poněkud uklidněn, si v klidu dál suší únor a říká si, že když ho přepadne chuť na pivo, tak je to pohoda a důležité je vytrvat. Ještě že chuť přichází jen občas a povětšinou po velmi podobných pracovních dnech.

Takže – sušte únor. 🙂