Dvojčata a kyblíček
Kyblíček. Bez lopatičky. Dvojčata. TO je sqělá kombinace. Proč? Toť otázka, na kterou je velmi jednoduchá odpověď.Jak to vlastně začalo? Když naše stereo slavilo rok, dostalo každé jedno z nich kyblíček. Kyblíček byl o velikosti dvojčátek, plný kostiček a nápisem: „od tří let“.
No tak jo, proč ne. Kostičky jsou sice tak veliké, že spolknout by je měl problém i bernardýn, ale chápu snahu výrobce krýt si záda. Vono co kdyby to byl Otesánek žejo ?
Nicméně, kýbl této velikosti se špatně schovává, natož pak dva, tak jsme je dětem nezapřeli a dostali je hned.
Oooo to bylo radosti. A ukázalo se, že kýbl lze:
- tlačit
- strkat
- tahat
- nosit v jedné ruce
- nosit v obou rukou
- nosit dva najednou
- kopat do něj (jemně, aby to nebolelo) – tady jsem měl chvíli dilema jestli povolit, ale lepší než kopat do dvojčete. Velmi důrazně byl vysvětlen rozdíl a zatím jsem neviděl, že by se stereo kopalo.
- přenášet jen tak bezcílně
- přenášet načas po uhlopříčce
- přenášet na dálku kolem pokoje
- stavět na sebe
- bourat věž z kýblů (ze dvou)
- sedat si na kýbl
A ještě mnoho sqvělých a jedinečných věcí, kterými vás včil nebudu nudit. Prostě radosti, kterou kyblíčky přinesli bylo mnoho a ještě stále jí moc je.
POZOR -tunaj přijde to nejlepší: TO VŠE BEZ ODPEČETĚNÍ A TEDY BEZ OTEVŘENÍ KYBLÍČKU. Radost je tedy velká pro obě strany. Stereo je nadšené, že se to dá – viz body výše a navíc to chrastí. Pěstouni samozřejmně obdivují hlavně to, že není nutné dohledávat kostičky, na kterých je potenciálně možno v noci uklouznout.
Tagy: Dvojčata, filosofie, překvapení, radosti s dvojčaty