Indián v ohrožení
Stryko Gert nám podaroval velmi příjemný dar. Lístky do divadla. Tento dar sám o sobě by byl spíše danajský, nebýt toho, že k lístkům dodal také sebe na hlídání dvojčat.Lístky byly na divadelní hru „Indián v ohrožení„, které se hrálo v HaDivadle.
Návštěva divadla začala být zajímavá už týden před představením, neboť naše milované stereo pravděpodobně rozžvýkalo a spolklo lístky. Při průběžném hledání vstupenek týden rychle ubíhal a nervozita lehce rostla.
V den I (jako Indián), to mam psychicky nevydržela a vyrazila v osazení kočár-dvojčata-Verunka-rozpačitý úsměv na pokladnu, kde se jí po kratší konverzaci podařilo lístky zajistit.
Hodná paní pokladní si papatele lístků pamatovala a vesela se na nás usmívala. Při příchodu jsem v příjemném ovzduší pro jistotu saturoval sebe i Verunku koňskou dávkou „činzána“ a vzhledem k tomu, že se ztracené lístky a historie jejich zmizení pravděpodobně dostala i k uvaděčkám, dostali jsme za odměnu prominentní místa v první řadě uprostřed.
Hra samotná se skládala ze dvou ftipných částí. Ftipné a ftipnější.
První sestávala (skoro jako u Cimrmanů) z přednášky o teorii relativity a to včetně názorných ukázek. Zde byla dokonce připomenuta počítači již dávno vytlačená praxe asistentů. Asistent totiž (jak již název napovídá) asistoval profesorovi a byl ku pomoci například k mazání tabule, kreslení náčrtků, předvádění názorných ukázek a vysvětlování věcí, do kterých se profesorovi nechtělo.
Zde bych rád vyzdvihnul krásný výkon staršího pána s bříškem, jehož role zmateného asistenta mi připomněla některé přednášející a jejich celkový koncept-nekoncept zmatenosti přednesů na různých školách, které jsem kdy navštěvoval.
Poté, co skončila přednáška, začala samotná hra. Už jen nápad, sehrát Einsteinovy myšlenkové experimenty v divadelní hře mne nadchnul, ale provedení … hmmmmm … to bylo opravdu luxusní.
Demonstrace rychlosti světla na vlaku, coby tehdy (v době tvoření teorie) nejrychlejšího, obecně známého dopravního prostředku v kombinaci s minimalistickými kulisami mě dostalo.
Otázka jednoho z cestujících „Budeme mít zpoždění?“ a resolutní odpověď „My? Ne!“ je natolik skvělá, že toto představení musím shlédnout ještě jednou.
Při výměně zkušeností o tomto divadle nám byla ještě doporučena hra „Doma u Hitlerů“ se slovy, že tato hra by nikomu jinému než jejímu autorovi neprošla.
P.S. Lístky se nakonec našly pečlivě nacpané do krabice s Adobe softwarem. Tímto děkuji dvojčatům za jejich uklízecí mánii a slibuji, že jim to nějak vrátím.