Logika a oportunismus 2
Chystal jsem se vydat dětem nějaké ty bonbony , protože byly celkem (kupodivu) hodné a nějakou tu odměnu si zasloužily. Ale nejprve bylo nutné dodělat, zařídit a tak všelijak podobně.
Matýsek coby chytrý kluk velmi rychle pochopil směřování veškeré činnosti a chodil za mnou jak ocásek a občas připomněl: „Tatinku bonbonky“.
Elizabeth mezitím zkontrolovala mamince skříň, přioděla se do šatiček a natřásala se po bytě.
Brownův pohyb svedl průsečíky pohybových křivek Matýska, Elizabeth a mých do jednoho bodu a bylo slyšet jenom:
„Tatínku prosím bonbon!“ – Mates
„Matýsku vydrž!“ – já
„Princezny bonbony nejí.“ – Alžběta
Tato hláška rozhodila myšlenkové pochody všech maskulinních členů dialogu natolik, že Alžběta dostala možnost pokračovat i po dramatické odmlce.
„Přece princezny nejí bonbony. TO je jasné.“ Pokračovala v načatém monologu.
V tuto chvíli všechny mužské elementy, které se účastnily debaty, ztuhly. No snad nám nechce říct, že drží linii ve TŘECH letech.
Ale Elis pokračovala. Jasným a zvonivým hláskem: „To je přece jasný, že princezny bonbony nejí. To všichni ví.“
Po této hlášce nastalo velmi opatrné sondování ze strany pěstouna dvojčat. „Jak jsi na to přišla?“
Odzbrojující odpověd přišla s razancí kinetické energie vlny tsunami.
„Princezny mají červené šatičky s tmavočerveným lemováním, a proto to nejí.“
No co na to říci? Jediné řešení byl praktický test, který proběhl ihned formou – „…mám tady otevřené vynikající, super extra speciál a navíc moc mňam želé bonbony. Kdo si dá?“
Jak test potvrdil, bonbony tlačí do hlavy jak mužská, tak i ženská část stereo dvojčat, bez rozlišení tvaru, či barvy oblečení.
Prostě princezna, nepricezna. Plavky, neplavky – bonbony jsou bonbony. 😀
Vzpomněl jsem si na reklamu – kterou tuším stáhli – když musíš, tak musíš! A ani červené šaty s tmavočerveným lemováním tomu nezabrání.