Závody
Nemaje televizi a míjeje Olympijské hry velkým obloukem, zjistil jsem, že závodění se nám i tak doopravdy nevyhne. Závodit se dá v lečcems. Například na prvních olympiádách bylo třeba přetahování lanem.
Jsou chvíle, kdy prosté „závodíme“ vykřiknuté ve chvíli kdy vyvolávající musí nutně vyhrát budí úsměv. Závody lze obecně rozdělit na běhací, úpolové, házecí a nasštvávací. Z přibývajícím věkem, přibývá i počet disciplín.
Závody v běhu:
Standardně to probíhá tak, že se dvojče ohlídne a pokud je polovička za ním aspoň 10m a do cíle zbývají tak maximálně dva metry, je to ideální stav vyhlásit závod v běhu. Rozuměj – „ideálně“, tedy křikem přes rameno ze prudkého běhu. Druhé dvojče ve svém věku ještě nechápe, že nemá šanci vyhrát a proto svým rozběhem poskytne cca 10metrů radosti a pokřikování „vyhrál jsem“ vyzyvateli.
Ovšem jak známo člověk je tvor soutěživý a když není po ruce standardní disciplína jako je třeba běh, tak se prostě vymyslí.
Třeba hod. Vzhledem k velikosti a šikovnosti si přihlížející připadají, že cílem je hodit předmět co nejdále za sebe. Ale chyba. Cílem je – kupodivu – opravdu hodit předmět co nejdále, ale jak jsou dvojčata v rauši, zapomenou uvolnit pevný stisk a házený předmět jim v určité fázi hodu prostě vyklouzne.
Jinak řečeno, když dvojčata závodí v hodu (od 2 do 3,5 roku) je nejbezpečnější místo před nimi. TAM, to určitě nepoletí.
Nasštvávací sporty se provozuji v čemkoliv a kdykoliv.
Cílem je dostat druhou stranu do postavení, kdy začne zelenat jak Hulk. Nejvyvedenější jsou akce kdy dvojče začne řvát jak amplion na všechny strany.
Kdy že se například dá provozovat tato kratochvíle? No, třeba když na talíři zbyla poslední sušenka. Nebo poslední doušek štávy, nebo ….
Ale co – prostě a jednoduše tehdy, kdy je počet dostupných kusů, rukou k držení, míst k sezení, porcí k jídlu atd. menší než dva, ale větší než nula.