Nemoc
Nemoc je vždy nepříjemná záležitost. Je vpodstatě jedno, jestli se jedná o standardní chřipku, nebo průjem se zvracením.
Ať tak, nebo tak – fáze hluboké nemoci je vpodstatě legrace.
Ale jo. Jasně. není to legrace, když se dítě 4x za noc poprůmuje a 5x pozvrací. Musíte vstát, převléci, poklidit, uklidit, uklidnit (dítě i partnera) a během pokusu usnout to udělá druhé, třetí atd dítě.
Prostě sranda na pokračování.
Ovšem výrazně zajímavější je fáze, kdy už se dítě cítí vpodstatě dobře – důležitá informace je vpodstatě – a zárověň je ještě rozbrnkané z předchozí nemoci.
Jako stadardní příklad je možno použít obyčejnou pohádku. Děti se nemohou stadardně hrát – bo jsou iščo unavené – ale zároveň je potřeba najít nějakou zábavu.
Ač je to pěstounovi stereo zvuku lehce proti mysli, po 14 dnech práce na 14 hodin denně a navíc noční vstávání k blinkajícím dvojčatům, padlo rozhodnutí, posadit děti k PCdlu k pohádce.
Naivní doufání, že se třeba chufák otec aspoň dvě hodiny pohádky vyspí v tahu – tedy že děti vydrží sedět u pohádky alespoň dvě hodiny a budou rušit pouze důležitími činnostmi jako „kakat“, nebo „blinkat“ se ukázalo zcela mylné.
Dvojčata, kterým viditelně pookřálo se rozhodli, že budou svého milovaného otce pravidelně informovat o důležitých událostech.
Událostech čehože?
No přece pohádky.
Výsledek je tedy každých cca deset minut otevření dveří a hlášení co se zrovna děje. Ovšem pozor – je vyžadována jasná, srozumitelná a zřetelně artikulovaná odpověď. Například:
“ mě se ta pohádka nelíbí – ono se tam nemluví“ vyžaduje rakci od spícího otce „oni začnou mluvit, jen co skončí titulky“
Dveře se zavřou a rodič v polospánku slyší „oni prej začnou mluvit je co skončí titulky“.
Za dveřmi následuje zmatené ticho a opatrné „ťao, ťap, ťap“
Dveře se pootevřou a druhé dítě milované se ptá „co jsou to titulky“
když se v pohádce konečně začne mluvit, stále není vyhráno. Dvojčata si totiž začnou hrát na televizního komentátora, který má pocit, že dozorující rodič je vpodstatě chidnka (pravda) protože nevidí pohádku a spí (nepravda).
Rozodnutí je jasné. Minimálně jednou za pět až deset minut (dle hustoty děje) je nutné s rodičem lehce zacloumat a nabídnout shrnutí děje. Poté se vyžaduje jasná odpověd, jak to bude pokračovat – běda jestli ne.
Ovšem po každém takovémto komentátorském vstupu dojde k jinému vystoupení a lehce plačtivému, protože pohádka nečeká a děj se odvíjí. Pro uklidění situace je tedy nutné vstát a posnot děj filmu nazpět v čase. Uklidnit druhé dvojče, které tuto část vidělo no a poopětovném zalehnutí do postele a skoro-usnutí se děj opakuje.
Je lehce k uvěření, že pohádka „Pyšná pricezne“ se takto dá protáhnout na nádherných, neprospaných bezmála 5 hodin, komentářů, přesouvání nazpět, uklidňování a padání do mdlob vyčerpáním.
Jediný kdo to vklidu prospal byla kupodivu matka dvojčátek, která na to prostě pekla.