Výlet
Děti vyrazily s babičkou a dědečkem. Na výlet. Moc se jim líbil. Prarodiče jsou totiž nejlepší.
Po návratu se chudák otec pokoušel z dvojčat vyrazit, co vlastně dělali. Dozvěděl se mnoho věcí. Od toho, kdo koho a kde tahal za vlasy. Kdo koho a kde za vlasy naopak netahal.
Ale kdyby pěstoun nevěděl, že šli na výlet, tak to z nich nevyrazil.
Po jemném nasměrování hovoru ve stylu: „tak kde ste hrome byly na tom výletě“ přišla odpověď. Velmi udivená odpověď.
„No přece jak minulý rok tatínku“ Aha. Díky tomu se pěstoun dozvěděl, že děti chodí s prarodiči na výlet častěji, ale stále scházela informace kam.
No dobrá. Malá oklika nepomohla. Musí přijít na řadu větší oklika. „Byl tam hrad, nebo lodě“ zkoušel vytáhnout informaci o nichž se dvojčata odmítala podělit otec.
Ovšem fikané děti čuchali zradu, a informaci zahráli do autu.
Verze Elizabeth:“Nooo. Šli jsme jak loňský rok, a pak jsme odbočily doleva“.
Verze mates: „Loni joooo. Ale pak jsme odbočily doprava“.
Aha. Takže, někde, kde se neví kde, se zcela jistě odbočilo. No taky dobrý. Další otázka „a co tam, jak bylo odbočeno bylo zajímavého/pamětihodného a hlavně identifikovatelného“? zcela zapadla do vášnivé hádky o to, jestli se odbočilo vpravo, nebo vlevo. Argumenty měli obě strany hodnotné a promyšlené, ale těsně předtím, než bylo nutno zastavit auto a dvojčata od sebe odtrhnout se dospělo k dohodě.
Cesta na výletě tedy mohla pokračovat, pro ještě větší zmatení pěstouna/řidiče.
No a jak jsme odbočily (všimněte si geniálního vyřešení problému – proste se jen odbočilo 🙂 )tak se šlo rovně – sic – a pak se zahnulo okolo toho koně.
No geniální. Otec sice neví kde to bylo, ale ví, že se odbočilo (hodnotná informace) a po nějaké době rovné cesty tam byl kůň, okolo kterého se opět odbočilo, ať už to bylo kamkoliv.
Tyto hodnotné a veskrze užitečné informace se z dětí páčily více půl hodiny.
Co dodat? Dalších upřesnění už nebylo zapotřebí. Přece „.. to je jasný tatínku NE?“