Dvojčata si hrají – aneb zklamala škola?
Ležím si tak jednou s dvojčátky v perfektní ohrádce, kterou jsme jim pořídili, aby binec nepřetékal do celého bytu a koukám se, jak si pěkně hrajou. A ani mě k tomu nepotřebují. Teda … nepotřebují… musím být účasten v ohrádce a občas se pohnout, aby měla jistotu, že jsem neusnul.Jak si tak ležím a a lebedím, tak jsem začal vyvíjet intelektuální činnost a to jsem neměl dělat.
Děti si hrají. Jak nevinná věta. Ale hrají si opravdu? Když sleduji kolik úsilí do toho dají, tak mi to nepřijde úplně jako hra. Intenzivní učení – jo to by by mohlo být. Ale hra teda rozhodne ne.
Vždyť je to úžasné. Naše milovaná budoucnost – tedy děti – se intezivně učí pohybovat, plácat ručičkama, slintat atd. A co je zajímavé, dokonce přišli i na to, že „opakování, matka moudrosti“. Tááákže do úplného vyčerpání testují nové triky, opakují staré a snaží se zapamatovat si co nejvíce ze svého okolí. V mezičase se žvatlavě pokouší napodobit hovořící rodiče.
Proč tohle zdlouhavé povídání? No protože by mě zajímalo, kdy a hlavně kde se ztrácí ta evidentně vrozená touha po získávání nových informací, zkoušení nových a zajímavějších věcí a pohybů. Skoro by si člověk poplakal, jak dokonale se dítka školou povinná snaží vyhnout vzdělávacímu procesu, který jako malá miminka tak pilně vyhledávala a nezřídka si dokonce poplakala (ta dítka), když je rodiče nutili proces vzdělávání přerušit a odpočívat, nebo – óó hrůzo – spát.
Tato úvaha zůstává naneštěstí nedokončená, protože děti usnuly a já s nimi.
Otázka tedy zní: kdo a jak potlačil vrozenou touhu dětí dozvídat se víc? Že by ona známá „škola hrou“?
Tagy: Dvojčata, filosofie, mateřská dovolená, Plačka, radosti s dvojčaty