Vzhledem k tomu, že pravidělně slýchám otázku, jak jsem se k tomu dostal, a já sám už si to ne zcela přesně pamatuju, tak si to prostě zapíšu.

Jednou roku 2006 okolo června Verunka dělala zkoušky volajaké a já sem neměl večer co dělat. Práce po jedenácté večer je nuda a tak brouzdám po netu.  Však to znáte… nic nehledáte, necháváte se zaplavovat informacemi jen pro informace a najednou koukám, že si chlapi hrajou na vojáčky a docela to prožívaj. Čtu články, koukám na fotky a zjišťuju, že se jedná o lehce vylepšnou flusačkovou bitvu. Kdo s námi byl ve staré cihelně, pochopí, že se mi zrychlil tep.

Jednoduché brouzdání se změnilo v cílenou činnost a intezivní hledání informací. Výsledky byly opojné. Nejen že se hraje po celé republice a ve světě, ale má to pevná pravidla, je to dostupné (tehdy relativně) podle stránek, fotek a videí to dělá parta nadšenců, kteří si rádi hrajou. To by se dalo vyzkoušet a zatáhnout do toho další nic netušící oběti z řad kamarádů.

Nechal jsem to přes den uležet a následující večer podniknul další cestu do hlubin webu. Našel jsem si skupiny z Brna a okolí a odeslal jsem emaily a zkusil ICQ, kdo odpoví. První reakce byla velmi rychlá a velmi demotivující. „Jasně jsme z Brna. Jooo borce hledáme furt kolik Ti je?“ Na moji podpověd se vrátilo elektronické mlčení, jak protistraně ztuhly prsty na klávesnici. „To nemyslíš vážně vole. Dyk je ti skoro 2x tolik co nám!“

Aha – věková diskriminace. No nic, třeba budu mít víc štěstí jinde. A měl jsem. Druhý den došel email, že teda jako jestli se mohu dostavit na jedno, dvě do pivovaru. Vzhledem k tomu, že zkouška byla stále aktuální, práce nad hlavu, tak proč si nedat pauzu. Dal sem replay že jako jéées a odkráčel sem směrem Starobrno. Až na místě mi docvaklo, že  jsme se nedomluvili, jak se poznáme. Netrpělivě postávajících tam bylo povícero, ale když se k delší dobu čekajícímu, kterého jsem ještě neoslovil, připojil další borec v maskáčích, bylo jasno.

U chmelového nápoje jsme se domluvili, že to jako zkusíme, zbraň jedině elektriku (ach jo), maskáče mám a první velká akce je za 3 týdny.

Což o to, zbraňj sem po delším shánění našel z druhé ruky za slušný peníz, ale až za Prahou.  Úžasná historka o tom, jak se můj tehdejší kolega z Prahéé málem vylomil po mé žádosti o zakoupení zbraně, je příliš dlouhá a sem nepatří. Prostě měl jsem zbraň, kulivo, dýmovnice (hrálo se v Ralsku) jídlo a vyrazil jsem do neznáma.

Kdo to nezná, neuvěří. První úkol. Dobít baráky a udržet je. Adrenalin stoupá. Plížíme se za použití ručních signálů. V dálce rachotí střelba, válí se oblaka dýmu. Tep zrychluje. Už jsme skoro u cíle. Rukavice vlhnou potem. Krátká dávka směrem na nás.  Jsme objeveni. Vracíme palbu jednotlivýma kuličkama – hra bude dlouhá. Musíme dovnitř. Část jednotky kryje. Ostaní utíkají. Než jsem stihnul vystřelit, dostal jsem ze střechy od schovaného snajpra hezky dozad. No nic. Tak na mrtvoliště pro obnovu života a zpět.

Zkrátka jednotce, se kterou jsem tam byl, jsem se ztratil a při akci  jsem našel spoluhráče, které jsem nejen znal (i když jinak)  a chytilo mě to natolik, že mě to drží až dovčil.