Snad každý z nás prací povinný už někdy měl co do činění s finančákem. Někdy to bylo příjemné posezení, jindy velmi nepříjemná debata. Někteří dokonce museli platit  pokuty. Nicméně tentokrát se na finančák podíváme z jiné stránky.„Vo co gou?“ No celkem jednoduchá záležitost. Dostal jsem liebesbrief od mé oblíbené nezastižitelné úřednice zhruba v tom smyslu, že už mě dlouho neviděla a tedy po mně touží. Nezbylo než zbalit pár buchet na dlouhé čekání, láhev vody, aby mě měli čím křísit a jako bonus jsem od Maminy nafasoval kočárek s dvojčátky.

Je to úřad, tedy jsou zavedeni na vozíčkáře, tedy se tam musím dostat.. A ejhle. Připadal jsem si jak v laciném americkém filmu kdy nicnetušící oslavenec vejde do místnosti plné lidí, kteří zahulákají „překvapení“ a zapějí onu notoricky známou stupidní písničku. Falešně.

Až na plnou místnost lidí, zvolání a písničku by přesně sedělo.

Finančák, aby se do něj jen tak někdo nedostal, totiž sídlí za vysokými, strmými schody bez rampy. Chvíli jsem bezradně hledal alespoň výtah, ale kdeže – výtah? Pane to je pověra. Ty máme až vevnitř. Jak na potvoru nikdo kolem nešel, vrátný byl – jak jinak – neochotný a tak jsem kočárek vynesl/vydrndal  v zubech.

Překvapení číslo dvě byly nepředpisové dveře, kterými jsem při nejlepší vůli prostě neprojel. Tady jsem si pomohl lehce a otevřel jsem druhé křídlo. Ovšem chyba. Bylo tam jakési čidlo a panu vrátnému se tato operace nelíbila. Na mou žádost, ať tedy zkusí projít následujícími dveřmi bez otevření druhého křídla zamrmlal cosi o tom, že za to není placený a s výhrůžkou, ať už další dveře takto neotvírám, zmizel. Ani jsem se nestačil zeptat, jak se tedy mám z pasti mezi dvěma dveřmi dostat.  Škoda.

Překvapení číslo tři byly výtahy. Do prvního jsem se prostě nevešel. OK. Asi je malý. Tak zkusím ten vedle. Do toho už jsem se vešel. Vyjedu do třetího patra a … A jejda. Nevystoupím. Schází tak 2cm na každé straně. Klatě. Ale pořád pohoda. Sjedu dolů a nastoupím do třetího výtahu. Jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal. A poho … krůva. Zase nevystoupím. Zase tak 2cm. Vzhledem k porkočilé době, jsem zablokoval kočárek ve dveřích a doběhl jsem ke správným dveřím, abych aspoň uspokojil touhu úřednice po shlédnutí mého obličeje.

A překvapení číslo čtyři. Za dvě minuty pět je všude zamčeno a nikde nikdo. Lehce jsem zanadával na mizernou pracovní morálku. Zabouchal na všechny dveře a sjel do přízemí.

Jak jsem zjistil, nebylo mým překvapením konec. Z výtahu číslo tři totiž nebylo možné vystoupit nejen ve třetí etáži, ale také v přízemí. Zárubně byly deformovány do tvaru trychtýře, který pustí dovnitř, ale v žádném případě obráceně. Po chvilce klení, a s pocity mravence v jamce mravkolva, jsem kočárek odstrojil a pozvedl kolečka do úrovně očí, kde byly veřeje evidentně nejširší a hrubou silou protlačil celý stroj ven.

Po kratší diskuzi s vrátným, že po schodech bez výtahu a nájezdové rampy budovu opravdu ale opravdu opustit nehodlám, jsem díky vrátnému, který mě chtěl mít z krku, odejel z finančáku přes parkoviště a automatickou posuvnou bránu pro popeláře.

Výsledek tedy finančák – 5, já – 0. Časová ztráta na dobroudržství v budově –  10minut výtahy, 15 minut zbytek. Zjištění jak se cítí mravenec ulapený nálevkovitou jámou mravkolva – k nezaplacení.

Tagy: Dvojčata, ekonomika, Plačka, překvapení

Tento článek byl přidán 31. 10. 2009 v 21.14 v kategorii Dvojčata, Plačka, Vyšší dívčí. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.