Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Naše zdravotnictví – 1. část

Pod vlivem současné hospitalizace našeho Matěje Jana jsem se rozhodla, že zde postupně zveřejním své šuplíkové spisky týkající se našeho zdravotnictví. Nasbírala jsem jich za posledních pár let více, než by mi bylo příjemné. Budu postupovat chronologicky – poprvé jsem glosovala poplatky a schopnost zdravotnického personálu v dopise své kamarádce v únoru 2008:

„Milá Marie,

omlouvám se, že jsem tak dlouho neodpověděla, ale Tvůj dopis jsem si přečetla s mírným zpožděním. Jsem totiž již třetí týden pracovně neschopná a ráda bych se s Tebou podělila o některé ze svých zážitků z posledních dnů.

V pondělí 14. ledna jsem si v bojovém nadšení při florbalu nepěkně vymkla kotník. Pravím-li nepěkně, mám na mysli, že bolest byla značná, pročež mě můj manžel donesl z tělocvičny přímo do auta, kteréžto mě poté dopravilo na pohotovostní chirurgickou ambulanci ke sv. Anně. Možná, že už jsi na vlastní kůži zjistila změny v našem zdravotnictví od začátku tohoto občanského roku. Museli jsme uhradit poplatek. Ještě v autě mě manžel ujistil, že má 60,- Kč (určených původně na florbal) a já věděla, že má také z bankomatu novou dvoutisícovku, kterou jsem odpoledne vybrala, abychom měli za co nakoupit jídlo. Všechno, co se zdá jednoduché, se často vymstí tím, že se nám snaží ukázat pravý opak. Florbal bývá od 19.30 do 20.30, zvýšené poplatky bývají po 17 hodině. Sestřička se na manžela usmála a pravila, že nutnou podmínkou k ošetření je lísteček hlásající, že pacient má uhrazeno 90,-Kč. Manžel jí (také stále ještě s úsměvem) podal onu dvoutisícovku (vždycky jsem si myslela, že čím větší bankovku mám, tím jsem na tom lépe). Sestřička řekla, že ona peníze brát nemůže, že lísteček manželovi vydá automat. Manžel (s úsměvem podobajícím se výrazu vysvětlujeme-li něco natvrdlému žákovi) sestřičce řekl, že automat bere pouze kovové mince a že tudíž dvoutisícovku potřebuje rozměnit. Sestřička (stále s příjemným úsměvem) mu vysvětlila, že ona nerozměňuje (tónem: „prostě ne, i kdybych měla na rozměnění, tak ne a hotovo, obraťte se na vrátnici“) a že až budeme mít lísteček, ať zazvoníme znovu.

Manžel se tedy obrátil k vrátnici, která byla od nás asi 50 metrů. Nicméně vrátil se až za dobrých 20 minut (ne nutno zdůrazňovat, že se slušnou zásobou neslušných slov vztahujících se ke zdravotnictví). Paní na vrátnici prý byla stejně milá jako sestřička (taky se vždy nutím ke klidu, když někdo ze sebe dělá milého blbce, který prostě neví, jak by mohl pomoci) a dvoutisícovku mu rozměnili až ve třetí hospodě. Abstrahujeme-li od nepříjemného entrée, povzbuzena tím, že teď už nás bude čekat jen zkušený vzdělaný a chápající doktor, zazvonila jsem s lístečkem hlásajícím uhrazený poplatek na zvonek. Lékař uvnitř ordinace nepozdravil (já ano, jsem přece slušně vychovaná), dokonce ani nevzhlédl k mému vozíčku (na němž mě přivezla sestřička). Asi po dvou minutách zírání do monitoru přerušovaného občasným ťuknutím do klávesnice, pravil stále upřeně sledujíc obrazovku: „Jméno“. Pochopila jsem, že pravděpodobně chce, abych se představila a tak započala naše konverzace. Kromě zmíněné věty: „Jméno.“ řekl ještě také větu: „Co se Vám stalo?“ a na závěr větu: „Rentgen.“ Sestřička pochopila a s vozíkem vycouvala k východu. Opět se ve mně ozvala výchova rodičů a mezi dveřmi jsem řekla: „Na shledanou.“ Tentokrát jsem se dočkala alespoň ironické odpovědi pana doktora: „Jedete na rentgen, ještě se sem vrátíte.“

Při čekání na rentgen jsem přemítala, zda nemůže být onen doktor pod vlivem nějakých omamných látek. Byl rozhodně zcela mimo sebe (později jsem se od strýce mého manžela, který je sám doktorem, dozvěděla, že možná jen tento doktor měl nepřetržitou směnu 48 hod, což je přece normální). Mě to tedy normální nepřijde ani trochu, ale tuším, že měl na mysli význam „běžné“. Sestřička u rentgenu se mě mezi řečí optala, zda nejsem těhotná. Odpověděla jsem, že to opravdu nevím, což ji evidentně překvapilo (je pro mě zvláštní, že i antikoncepce se stává normalitou ve smyslu běžnosti). Chvilku se zamyslela a pak řekla: „Aha, no tak to radši dáme zástěru.“ Mou odpověď po návratu z rentgenu interpretovala i panu doktorovi, což ho k mému překvapení na chvíli vytrhlo z jeho letargie. Vzmohl se na poměrně košaté souvětí, ve kterém mi vynadal, jaktože nehlásím možnost, že bych mohla být těhotná hned při vstupu do ordinace (teorie o běžnosti antikoncepce se mi znovu potvrdila) a že si mám teď hodně přát, abych opravdu těhotná nebyla. Čím víc mi nadával, tím jsem si byla jistější, že zanedbal svou povinnost poslal-li mě na rentgen a nezeptal se.

Závěrem byla zpráva, že rentgen je v pořádku (čímž jsem si opravdu při stavu pana doktora nebyla jistá). Dostala jsem obinadlo s doporučením, abych kotník šetřila, což jsem shledala jako nutné již z toho hlediska, že na nohu při vší dobré vůli opravdu nešlo došlápnout. Ve zprávě jsem se potom dočetla, že na pohled není nic na kotníku poznat. Doufám, že stejným pohledem nehodnotil pan doktor také rentgen, protože v tu dobu již byl kotník značně nateklý. Pravila jsem: „Na shledanou.“ a beze slova odpovědi se nechala odvézt za manželem do čekárny.

Poměrně značná bolest mě druhého dne donutila navštívit chirurga, ke kterému mě vždy odesílá moje praktická lékařka. Netušila jsem, že by mohl být nějaký problém s ošetřením i zde (nachystala jsem si 30,- Kč a vyčkávala příchodu sestřičky). Sestřičku zajímalo především u jaké pojišťovny jsem zaregistrovaná. S klidným srdcem jsem jí podala kartičku Oborové zdravotní pojišťovny s číslem 207 vědouce, že klienti této pojišťovny (alespoň co do šíře naší rodiny) s ošetřením nikdy problém nemají. Moje jistota se však měla změnit právě tohoto dne. Pan doktor mi řekl, že mě ošetřit musí, že ho to však netěší, protože tu sádrovou dlahu, kterou mi na nohu dá, mu moje pojišťovna zaplatí jen z poloviny. Jedním dechem potom dodal, že bych si měla urychleně změnit pojišťovnu, protože ta moje prý neobnovuje smlouvy skoro s žádnými odbornými lékaři. Tuto informaci jsem si posléze ověřovala u své praktické lékařky a bylo mi řečeno, že moje pojišťovna si pouze dobře vybírá, se kterými lékaři smlouvu uzavře a se kterými nikoli (provázeno mírným úsměvem). O to více nerozumím tomu, proč mě tedy odesílá k lékaři, který neprošel ani sítem pojišťovny…

Sádrová dlaha je nechodící a podle slov pana doktora alespoň tři týdny nechodící. Proto jsem projevila touhu po chodící sádře, abych mohla navštěvovat zaměstnání. Pan doktor pravil, že v tom případě bych si ji musela zaplatit ze svého, což jsem považovala za jediné možné řešení. Domluva tedy zněla, že ve čtvrtek přijdu na přesádrování.

Ve čtvrtek 17. ledna jsem se tedy s dalšími 30,- Kč odebrala znovu na chirurgii. Tam mi byla sádrová dlaha sundána. Oba kotníky levé dolní končetiny byly nateklé stejně jako druhého dne a navíc se pod oběma táhly dlouhé modráky až k prstům. Dnes již vím, že se jednalo pravděpodobně o přetrhané vazy. Pan doktor prohlásil, že otok je mírnější (nebyl) a že proto dáme sádru. Nikdy by mě nenapadlo, že když už si chodící sádru platím ze svého, tak že bude vytvořena z oné dlahy, kterou mi téhož dne sundali (a kterou jim pojišťovna údajně zaplatila jen z poloviny). Sestřička rozstříhané gázy ve vnitřku dlahy uhladila a jistými pohyby mi dlahu začala dosádrovávat. V takových chvílích vždy sama sebe ujišťuji, že ten doktor nebo ta sestra opravdu ví, co dělá, protože já tomu nerozumím. Zaplatila jsem 675,- Kč a odbelhala se na MHD, protože moje pojišťovna by panu doktorovi sanitku nezaplatila. Cestou jsem si vyzvedla Anopyrin, který jsem měla užívat kvůli předejití zánětu žil.

Bohužel v noci z neděle na pondělí se ukázalo, že je někde problém. Nemohla jsem spát, protože zasádrovaným lýtkem se táhla nepříjemná bolest. Vzhledem k tomu, že během dopoledne bolest nepolevila, odebrala jsem se opět do chirurgické ordinace. Bylo 21. ledna 14.15 hod odpoledne. Sestřičce jsem pověděla o svém problému a do půl hodiny mi sádru sundala. Kotníky byly kupodivu stále stejně nateklé, modřiny hrály barvami od nachové po žlutou. Sestřička pravila, že si mohu obout druhou botu a sehrála upřímné podivení nad tím, že ji tam nemám. Potom mě poslala sednout si do čekárny. Tam jsem čekala přes hodinu se zmrzlou holou nohou, v jejímž lýtku bolestivě poškubávalo (během této doby jsem zvažovala svou odpověď v případě, že po mně bude někdo chtít opět ten směšný poplatek). Jak se však ukázalo, pan doktor z mého stavu měl tolik strachu, že záměrně zapomněl na svou zištnost (ačkoli mu sestřička důrazně připomněla, že jsem pacient se špatnou pojišťovnou), poplatek nechtěl a zavolal mi sanitku na vyšetření do nemocnice.

Začínala jsem tušit, že je něco špatně. U sv. Anny mě odmítli přijmout, protože bydlištěm spadám pod Bohunickou nemocnici. Cestou do Bohunické nemocnice jsem volala zmiňovanému strýci doktorovi s pláčem na krajíčku, že už nechci natrefit na žádného dalšího doktora, který neumí stanovit diagnózu a jestli by mi mohl pomoci. Přislíbil, že výsledky vyšetření zkontroluje a že mám ošetřujícímu lékaři od něj vzkázat, ať se ke mně chová jako k vlastní.

Při příjmu v Bohunické nemocnici tvrdili, že mě měli přijmout u sv. Anny. Trpělivě jsem s hochy ze sanitky sestřičce vysvětlila, že u sv. Anny jsou přesvědčeni, že patřím sem a že jsme od nich právě přijeli. Bylo asi 16.30, když sestřička rezignovala a já byla přijata. Následovala laboratorní vyšetření, která pozitivně potvrdila trombózu a ultrazvukové vyšetření, které ji nepotvrdilo. Po další hodině a půl čekání u příjmu jsem se optala sestřiček, zda na mě nezapomněly a bylo mi řečeno, že čekají až budou mít v počítači výsledky z ultrazvuku. Poradila jsem jim, aby se pořádně podívaly, že je tam pan doktor vložil již před hodinou a půl (jak mi sám pravil, když jsem od něj odcházela a dožadovala se nálezu) a sestřičky, tímto povzbuzeny, je tam opravdu našly. Aspoň jedno vyšetření však bylo pozitivní, a tak paní doktorka stanovila, že v nemocnici zůstanu.

Už jsem tedy jen čekala na sanitku, která by mě převezla v rámci areálu do jiné budovy. V 20.45 (po hodině marného čekání) dorazil manžel s mými věcmi a nabídl se, že autem, které zanechal na placeném parkovišti v areálu nemocnice, by mě mohl převést místo sanitky. Zbývalo již jen složit kauci 100,- Kč za vjezd k požadované budově Interní geriatrie, která se mi na následujících osm dní stala domovem. Večer jsem dostala slabou injekci Fragminu („Co kdyby to byla trombóza.“) a snažila se ignorovat rostoucí bolest v lýtku.

Do následujícího dne jsem se probudila plná očekávání. K mému překvapení se však vůbec nic nedělo. Ošetřující lékařka řekla, že se pořádně neví, co mi je („Ano, mohla by to být trombóza.“) a že se to pokusí zjistit. Odpoledne jsem si ji nechala zavolat a zeptala se jí, kdy se to začne zjišťovat (bolest narůstala). Paní doktorka se na mě překvapeně zadívala a řekla: „Vy spěcháte domů, že? Tak já se vám pokusím něco domluvit hned na zítřek.“. Později odpoledne se za mnou zastavila a hrdě mi sdělila, že pojedu ráno znovu na ultrazvuk.

Nikdy by mě nenapadlo, kolika různými způsoby se dá vyšetřovat ultrazvukem lýtko (jako laik bych čekala, že doktoři jsou poučeni o nejvíce osvědčeném postupu a v případě, že je takto provedené vyšetření negativní, tak přistoupí k dalšímu z postupů). Z pondělního vyšetření jsem tedy mylně usoudila, že postup je jediný (ten, který na mě byl neúspěšně aplikován). Byla jsem proto překvapená, když mě pan doktor vyšetřoval v sedě a tromby v žílách našel. Za to si získal odborné plus v mých očích (pobyt v nemocnici mě naučil alespoň tomuto – to co očekávám jako standard, hodnotit jako nadstandard).

Nebudu Tě dále nudit popisem denního nemocničního života, ve kterém se Ti nikdo neobtěžuje sdělit, že s léky, které Ti podávají, si nesmíš vzít ani Acylpyrin (mohla bys vykrvácet), natož Tě informovat, že bys přitom měla držet nějakou dietu (kterou nemocniční jídelna nevaří). Faktem zůstává, že 29. ledna jsem byla po uhrazení poplatku 480,- Kč propuštěna z nemocnice.

V současnosti docházím každý týden do nemocnice, kde mi kontrolují, nakolik mám zředěnou krev a stanovují dávky léků na následující týden. Tato léčba bude trvat minimálně další tři měsíce. Při každé této návštěvě pochopitelně platím onen směšný poplatek 30,- Kč v ordinaci a směšný poplatek 30,- Kč za každou sadu injekcí a prášků.

Kolikrát jsem si jen během popisovaných peripetií povzdychla, že bych si přála, aby mě ošetřoval doktor, který je ve svém oboru aspoň tak dobrý jako já v matematice. Nedělá mi totiž problém uhradit poplatek lékaři, který je profesně na výši a k pacientovi se nechová jako k nemyslící hroudě masa. Proto Ti, Marie, hlavně přeji pevné zdraví a v případě nutnosti štěstí na doktory.

Tvoje Veronika“

Související články:

Naše zdravotnictví – 2. část

Naše zdravotnictví – 3. část

 

Tagy: