Naše zdravotnictví – 3. část
Poslední (a doufám, že opravdu na dlouho!) plačka je adresována všem rodičům dětí.
Milí rodičové,
ráda bych se s Vámi podělila o některé zkušenosti, které jsem získala v uplynulém měsíci, protože, jak mi jistě dáte zapravdu, ty jsou k nezaplacení.
Byl čtvrtek. Náš rok a půl starý syn Matěj začal lehce pokašlávat. Nic uši trhajícího to nebylo, loňskou zimu to bylo o dost horší. V pátek večer byl ale nějak neklidný a špatně se mu dýchalo, tak jsem mu změřila teplotu – a ačkoli měl tělíčko docela chladné, teploměr hlásal 39,3. S tím už jsme se taky setkali, když měl zjara faringitidu. Zavedla jsem mu osvědčený Paralen čípek a dala chlapečka spinkat. Po dvou hodinách jsem se šla přesvědčit, jak pěkně Paralen zabral. Nezabral. Ouha. Takže zábaly. Taky nic. Vlažná sprcha. Teplota lehce stoupla na 40,2. Chlapeček v zimnici, modrající ruce a nohy. První kolo telefonátů – tátovi, ať sežene něco jiného na srážení teploty, na pohotovost, co mi poradí studovaný pan doktor. Poradili Nurofen, který ostatně táta vzápětí donesl ještě spolu s Panadolem.
Zavedla jsem synovi Nurofen, ale to už to tělíčko moc nezvládalo a dostal febrilní křeče – přestal dýchat a škubal jen ručičkama a nožičkama. V panické hrůze jsem s ním doběhla do koupelny, kde se mu pod vlažnou sprchou povedlo znovu nadechnout a upadl do bezvědomí. To už táta běžel pro auto a během pěti minut malátného chlapečka, který mezitím otevřel oči, naložil a jel s ním na pohotovost. Po děsivě dlouhé půlhodině čekání (druhé mimi spalo v postýlce, tak jsem musela zůstat doma), jsem se od táty dozvěděla, že má Matěj zánět průdušek, že je ale jinak úplně v pořádku a že to máme nechat vyhnít do pondělí. Dostali jsme kapky na kašel a doporučení, ať bere antipyretika a dáváme zábaly.
Milí rodičové, v tomto okamžiku jsme se dopustili první závažné chyby – netrvali jsme na tom, aby chlapce vyšetřili pořádně nebo si ho aspoň nechali v nemocnici na pozorování. Později nám všichni doktoři v nemocnici, se kterými jsme přišli do kontaktu, řekli, že nechápou, proč si nás tam s febrilními křečemi hned nenechali nebo nám nepředepsali na ten zánět ATB.
Tak jsme s horečkami nad 40 hnili do pondělí. Naštěstí jsme zjistili, že Matesovi zabírá na asi dvě hodiny jak Nurofen, tak Panadol, takže střídáním po čtyřech hodinách to byly vždy jen dvě hodiny, kdy jsme to museli srážet zábaly (po třech zábalech to většinou kleslo o půl stupně). Sprcha se ukázala jako zcela neúčinná. Mezitím pořád suše pokašlával, tak jsem začala pochybovat o vhodnosti přikládání chladného hadru na ty průdušky se zánětem.
V pondělí jsme se tedy vypravili k naší pediatričce. Vzala moč, přečetla zprávu a řekla, ať vydržíme ještě do zítřka. Předepsala další kapky na kašel a Diazepam, kdyby znovu hrozily křeče. Že to ale asi bude nějaká viróza, ona ji prý měla minulý týden taky a bylo jí na umření, ale teď už je v pořádku.
Druhá chyba – zase jsem se nechala odbýt. Měla jsem trvat na novém vyšetření z krve. Během dne ale začal Mates dávit potravu, protože už mu prostě nešlo polykat. Diazepam jsem neměla odvahu mu dát, v příbalové informaci je uvedeno, že se smí podávat až od tří let. Když se táta vrátil z práce, rozhodli jsme se, že se tentokrát nenecháme odbýt, poprosili sousedy, ať nám pohlídají holčičku, a vypravili jsme se na pohotovost v silnější sestavě.
Tam jsme čekali dvě hodiny – opět chybný postup. Občané snědé pleti se vnutili do ordinace s krví tekoucí z nosu. Náš umdlévající chlapeček zatím zase vyšrouboval teplotu do výšek. V pohotovostní čekárně totiž nikdo nezjišťuje, jestli někdo není naléhavější případ než někdo jiný, prostě se všichni volají podle toho, jak prošli centrální evidencí.
Po těch dvou hodinách mi došla trpělivost a zašla jsem za sestrou. Ta mi řekla, že teď nemůže, že běží pro dalšího doktora, protože to ten jeden nestíhá. Dobrý postřeh. Konečně si toho někdo všiml. Přišla další paní doktorka, ke které jsme po pěti minutách byli vpuštěni jako první pacienti. Byla příjemná asi jako pětileté dítě, kterému někdo v půli utne Večerníček. Poté, co zjistila, že už jsme tu byli v pátek, vypálila: „Proč jste nebyli dneska na středisku?“ (Proč mě tady vůbec otravujete??) Započala debata.
Pak si chlapečka poslechla a napsala (stejně jako paní doktorka na pohotovosti v pátek a pediatrička toho rána): „dýchání volné“. Mates sípal při každém nádechu i výdechu. Znovu jsme si vyslechli, jak máme dávat zábaly, nakonec však udělala konečně něco moudrého, poslala ho vzít krev. Byli jsme tam všehovšudy 10 minut. Nechápu, co v ordinaci dělali ti před námi – každý tam byl 20 minut.
Po další hodině čekání na výsledky z krve si nás zavolala a řekla, že CRP je 75, že si tu chlapečka nechají. Protože měl vysoké horečky a v pondělí už jedl jen kašovité věci, které nevydávil hned s první lžičkou, tak měl řidší stolici (paní doktorka se na ni sama dívala), tak ho poslala na infekční oddělení.
Tam jsme se setkali s první paní doktorkou, která nejenže byla odbornice, ale byla také příjemná a důkladná. Poslechla si Matesa, konstatovala, že dýchání není vůbec volné, že to bude asi zápal plic a že na infekční vůbec nepatří. Zavolala na internu, kam měl být správně odeslán a tam ho odmítli přijmout.
O půlnoci (čtyři a půl hodiny poté, co jsme dojeli na pohotovost) jsem Matesovi v nemocniční postýlce naměřila 40,6 – déle měřit jsem neměla nervy – poté ho napojili na kapačku a řekli mi, že mohu přijít ráno a být u něj jako celodenní doprovod.
Poslední důležitá informace, pro Vás, milí rodičové, zní: Máte-li dítě hospitalizované, buďte u něj co nejvíce. I když to bude znamenat, že si budete muset pro své další děti zajistit hlídání – babičku nebo třeba kamarádky. Je to investice, která se Vám vyplatí. Jak už jsem totiž psala na jiném místě – všechno je o lidech. A i když musím říci, že většina personálu infekčního oddělení byla v závěru příjemná, přesto se našel vždycky nějaký nelida. Jedna směna pak stála opravdu „zato“. Mates ležel na pokoji s Lucinkou, u které se prokázala stejná diagnóza. Její maminka s ní nemohla být celý den – má přece ještě druhou dceru. Když tedy ve tři hodiny odpoledne odešla, tříletá Lucinka začala pochopitelně plakat a volat: „Máma, máma!“ Za chvíli přišla sestra a zeptala se mě, kde je její maminka. Když zjistila, že odešla, hrozně se naštvala. Dítě se nepokusila nijak utišit, zcela ho ignorovala a odešla. Za chvíli se vrátila se svačinou. Žalná holčička nechtěla jíst. Sestra řekla, že až se uklidní a přestane křičet, tak že za ní přijde. Pak už se tam, věrna svých slov, neukázala. Dítě řvalo hrozně. Po čtvrhodině přišla jiná sestra, zůstala stát metr od postýlky a chladně začala k Lucince mluvit: „My jsme ale Tvou maminku nevyháněli, ona tu mohla zůstat, ale ona NECHTĚLA. Jestli budeš křičet, tak my sem maminku už ani příště nepustíme.“ To jí zopakovala asi třikrát a odešla. Po dalších pěti minutách křiku jsem to nevydržela já a vzala jsem holčičku do náručí, kde se do minuty uklidnila.
Nechtěla jsem moc myslet na to, jak by se sestry chovaly, kdybych tam nebyla, a jak se v mé nepřítomnosti chovají k Matýskovi. A přemírou práce to nebylo. Za 20 minut přišel táta a popisoval, jak na sesterně klábosí při kafíčku pět sestřiček. V tu dobu bylo na oddělení osm dětí a ze tří pokojů se ozýval křik.
A pokud u svého rok starého dítěte napojeného na kapačku nebudete, tak vězte, že bude mít nejen celou noc, ale i celý den obě ručičky přivázané k postýlce. V případě, že se bude moc vztekat (náš Mates třeba na zádech spát neumí a přivázali ho vždycky tak, že na zádech byl) – tak dostane něco na zklidnění, třeba Diazepam. A nikdo mu nedá napít z hrnku, ačkoli to už půl roku umí a z láhve nikdy nepil. Láhev je totiž pro sestru pohodlnější – a dítě žmoulající gumu méně řve. A nebude-li jíst hned a pořádně kousat, tak bude hlady – to přece nevadí, kdyžtak dostane v kapačce glukózu.
Takže, milí rodičové, buďte chytřejší v jednání s doktory než já a nenechávejte své děti samotné. Tak a už jsem to napsala a je mi líp. 🙂
Máma
Související články:
Tagy: Plačka