Dvojčata a videokamera
Je to moderní. Všichni to mají. Tak co nadělám. Ch jo. Tak jo. Tak proč to nezkusit. To je zase věc. Mama pravda lehce nadávala, že prý zase hračka, ale celkově kamera posouvá koncept záznamu libovolné akce na zcela jinou výkonnostní rovinu.
Pravda, i nároky na zpracování akce se zvedly, zvláště pak ty časové. O hardware nemluvě. Ale co už. Lidi to chtěj a dle známého hesla „svět chce být klamán“ je možné pomocí správně nastříhaného videa vyspravit, nebo naopak potopit akci, která si to jinak zcela nezaslouží. Po nastříhání několika záznamů jsem pochopil, proč se říká Holywoodu „továrna na sny“. A to jsem se striktně snažil držet reality.
Tož, když už ta kamerka je, tak si aspoň občas natočím dvojčata. Proč ne, že? Koukám, jak si děti pěkně hrají a tak si zajdu pro kameru. A začalo martyrium.
Děti si chtěly hrát i nadále. To zas ne že ne. Ale s kamerou.
Po chvilce přesvědčování se nechaly ukecat a na černou obludu přestaly sahat, i když bylo vidět, že přece jen by si mákly, a po očku sledovaly, kdy přestanu být pozorný.
Navíc se tato činnost (sledování pěstouna, kdy bude nepozorný) celkem logicky musela odehrávat v blízkosti inkriminovaného předmětu, aby se na něj dalo tlápnout.
No a hlavní problém byl, že se tato činnost odehrávala za hledáčkem, nikoliv před objektivem.
Co s tím? Ať jsem se hnul kamkoliv, děti následovaly kameru a stále se šibovaly tak, aby viděly na hledáček.
Přemlouval jsem, přesvědčoval, přikazoval, hrozil i pěkně poprosil a nic. Barevný hledáček, kde se stereo vidělo, byl natolik fascinující, že v podstatě nebylo možné je odtrhnout.
Nejlepší čeho jsem dosáhnul, byl stav, kdy si jedno dítě hrálo před kamerou a druhé vesele výskalo na hledáček a ukazovalo prstem a volalo jméno zobrazené poloviny. Ta, celkem logicky se chtěla také podívat, čímž zmizela z hledáčku, nebylo se na co dívat a hned byl žal veliký, převeliký.
Zaklapnul jsem tedy hledáček k velkému stereo žalu a zahlásil jsem, že se není na co dávat. Ale pokud si budou chvíli hrát společně před kamerou, tak jim potom – za odměnu – ukážu, co že jsem to vlastně natočil.
Toto začalo fungovat. Sice se to hodně blížilo výcviku „odměna za výkon“, ale hlavně že mám materiál do střižny.
Chvíle hraní si s autíčkem, legem, kočárkem, medvědem, krabicí, stereo polovičkou atd. byly prokládány veselým švitořením a ukazováním. „To jsem já“ a „to je běta“, nebo „mata, mata“ podle toho kdo byl zrovna povícero v záběru.
Ftipná scéna nastala poté, co se dvojitá radost nechala přesvědčit, aby přehrála pravidelným opakováním vypilovanou hru/scénku s názvem „Kolo, kolo mlýnský“
Natočit nebyl problém. Dvojčátka pochopila, že nejprve musí něco předvést a pak následuje promítání. Točení se dokola za pěstounova deklamování této lehce připitomnělé „ani-zdaleka-ne-básně“ bylo natolik povznášející, že se děti nemohly odtrhnout. Natočena byla scéna, kdy se točí dohromady, držíce se za ruce navzájem, s opičkou, s bobrem, jen tak a samou radostí nad oduševnělým projevem dohlížitele padaly s radostným výkřikem dříve než se tento dostal k „bác“.
Už to samo o sobě bylo hezké, ovšem poté si děti vzpomněly, že by se mohly kouknout, co to předvedly. Pěkně jsme se usadili – každé dítě na jednu nohu, spustili záznam, ozvalo se „kolo kolo…“ a děti si začaly broukat s sebou. Jak se dostalo na „hoblík, pilku“ začaly mávat ručičkama a při dalším opakování, už to bylo silnější než ony, musely vstát a začít se znovu točit.
Pro mě výborné, pouštěl jsem záznam kolem koukolem, děti se vesele točily a mávaly ručičkama. Pak si vzpomněly, že vlastně se chtěly dívat, jak jim to jde na hledáčku, ale opět kameru opouštěly, protože to opravdu bylo silnější než ony. A tak to šlo až do večeře …