Ano? Ne!
Jakýkoliv jazyk, který člověk neumí, je cizí. Snadná pomoc. Tak se ho prostě naučí a on cizím být přestane. Jste-li ovšem malé dítě, není to jenom jazyk cizí, ale – a to hlavně – první.
Zde se výrazněji projevují rozdíly způsobené pravděpodobně (feministky prominou) pohlavím. Jak jinak lze zdůvodnit snahu o neustále švitoření ze strany holčičky a chlapské „to-to“ s klidným ukázáním potřebného.
Je to rozdíl, který vidíte i cítíte. Feminní část se snaží komunikovat a trénuje své zbraně do budoucna a kecá a kecá, maskuliní část si v klidu ukáže a pokud je potřeba pouze dodá razantní „to-to“ a bodne prstem do vzduchu směrem k požadované věci.
Snaha naučit se hovořit je motivována touhou něco získat. Například sýr. Natolik silná motivace, že akceleruje schopnost mluvidel přes více jak dvouslabičná slova.
Co ovšem dostane úsměv na tvář přihlížejícího, je snaha uchopit mluvenou řeč a zařídit se podle řečeného. Zároveň je ovšem nutné neztratit tvář a najít situaci, ve které je možno zopakovat naučené slovo.
Pokud se tedy osůbka zrovna naučila „ne“, nečekejte jinou odpověd. Situace „chceš se ještě napít“ je řešena výrazným slovním záporem spolu s pokývnutím hlavičky a vrhnutím se na podávanou skleničku rychlostí blesku, protože nebezpečí zmizení pití z dohledu je vysoké. Ale nepoužít „ne“ prostě nejde. Prostě je to silnější než dvojče.
Velmi podobné je to se slovem „ano“, ale celkem logicky v obráceném gardu.
Ovšem krásné, nové, výceslabičné, libozvučné a navíc indexové slovo … hmmmm …. tak proto, proto je nutné vytvořit podmínky. Poté co je uznáno, že podmínky jsou dostatečné, je nutné stanout nad dílem s rozmáchlou pravicí, vystrčeným bríškem, bojovnou bradou , rozzářenýma očima a hlasem mocným pronést ono „SLOVO“.
Jak tato akce vypadá v reálu?
Celkem jednoduše. Dáte dvojčatům rohlík na jídlo. Již třetí. Tento byl vyžádán extrémním odmítáním opustit jídelní místo a velmi důrazným „papat“ respketive „to-to“ . Dvojčata, jak se ukázalo, byla saturována, ale chystala se svůj velký výstup. Dohromady. Rukou společnou a nerozdílnou. Ihned jak chudák pěstoun opustil jídelnu, neboť příroda z prevétu volala silně, rozcupavala dvojička rohlík na malé kousky a tyto malebně rozprostřela po stole, po židlích, po zemi a po sobě. To vše za hlasitého smíchu, který hlídající sílu předem varoval.
A pak nastalo ticho. Nedalo se jinak. Bylo nutné přerušit to, co bylo zrovna děláno a jít zkontrolovat co se to vlastně děje. Uprostřed malebně natrhaného rohlíku, efektně rozloženého přes půl místnosti stála dvojčátka s rozzářenýma očičkama v elegantní póze shlížejíce na své veliké dílo. Sestřička se nadechla, píchla prstem do vzduchu, opsala jím půloblouk, generálně objímající tu spoušť a za nadšené podpory bratříčka, jež ukazoval, sedě na zemi detaily, které bych snad mohl přehlédnout (excelentní nahloučení drobků spolu s rozmazaným máslem po židly) a vydával nadšené „to-to“ a „tam“ proneslo to jediné slovo, kvůli kterému se celá tato scéna inscenovala.
Slovo, které dle jasné a precizní dikce musela dlouho potají cvičit.
Slovo, které zazvonilo okamžikem jako rána kladiva do kolejnice uprostřed lesa brzy po ránu.
Slovo, po jehož vyslovení se její, již tak zářící oči změnily v malé supernovy.
To slovo, které s obrovským citem pro situaci neopakovala.
„Bordel.“