Teleportace, aneb chvála neuklízení
Teleportace. Toto kouzelné slovo již nějakou dobu vzrušuje všechny milovníky Star Treku a nejen je. Jak by bylo sqělé například poté co zaspím ráno do práce, dát si v klidu kafe, vykoupat se, oholit se a s výrazem kapitána Picarda zavelet do prostoru „Geordy, vemte mne odsud“ a …. ocitnout se zmaterializovaný na druhé straně města ve své kanceláři.
Dlouhou dobu jsem si myslel, že tato scifistická vymyšlenina zůstane pouhou teorií, zvláště poté, co jsem zjistil, že si ho producenti ST vymysleli, aby ušetřili – viz první odkaz tohoto článku 🙂
Druhou ránou byla návštěva fyzikální přednášky na téma elementární částice, bosony a ferminony. Prosté porovnání výpočetního výkonu stávajících superpočítačů s potenciálem kombinací stavebních částic lidského těla mne donutilo přehodnotit těšení se na teleportaci a to nejen v tomto, ale i v několika dalších životech.
Ovšem pouze do té doby, než jsem potkal dvojčata. Dvojčata mají geneticky zakódovanou schopnost teleportovat cokoliv – odkudkoliv a … kamkoliv. K velkému smutku všech přihlížejících se ovšem rozhodla tuto vlastnost demonstrovat a trvale používat pouze a jen na špíně.
Jak to probíhá?
No, to je jednoduché – metodou pokus – omyl se zjistilo, že libovolné dvojče dokáže teleportovat špínu do jinak sterilního prostředí. Proces teleportace se výrazně zkracuje, jsou-li dvojčata pohromadě.
Dvojčata – ať již přijdou kamkoliv společně – totiž dobu teleportace zkracují na nezbytné minimum. Nezbytné minimum je možné zadefinovat jako dobu nutnou na fyzikální proces dematerializace v bodě TAM následovaný rematerializací v bodě TADY. Časově vyjádřeno „je to hnedkaj“, nebo slovy klasika „je to dříve, než bys včilkaj vyslovil“.
Vzhledem k tomu, že touha po teleportaci byla vysoká, bylo rozhodnuto ověřit pozorovaná data empiricky. Navrženy byly tři experimenty v tomto pořadí:
1) dvojče samotné
2) dvojčata oddělená tenkou prosklenou překážkou
3) dvojčata pohromadě
Pokus číslo 1:
Nastavení podmínek: Vysajete pokoj. I v rozích. I na nábytku. I nahoře na nábytku. Nábytek přeleštíte. Chvilku zuříte, proč tento experiment nemůže provádět jiný šťastný majitel dvojčat. Vysajete stěny. Stěny přeleštíte. Vysajete parapety a vodorovné plochy oken. Vyleštíte podlahu. Přebalíte dvojče, které si sundalo na vysáté a vyleštěné podlaze plínu a s radostí oznámilo „čualo – kakalo“ . Ano – v minulém čase. Uklidíte podlahu. Vyleštíte podlahu. Zuříte adekvátně delší dobu. Umyjete okna. Okna přeleštíte. Vydechnete si a po špičkách v čistých tlustých ponožkách aplikujete zkoumaný subjekt doprostřed místnosti.
Pozorování samotné: pro první experiment byl pozorovaný subjekt (jedno dvojče) důkladně umyt, a vybaven novým, čistým, přepraným a vyvařeným oblečením. Dále bylo potřeba vzít již otevřenou krabici lega a tuto důkladně desinfikovat (v noci, aby se předešlo snaze sterea pomáhat). Subjekt dvojče, byl umístěn do interaktivní polohy vzhledem k objektu Lego. Po otevření prokazatelně čisté krabice, se na předtím prokazatelně čistém dvojčeti objevila špinavá šmouha vedoucí pokosem od levého ucha, okolo oka až na bradu.
Kontrola druhé poloviny rodinného štěstí ukázala, že milovaný druhý zadek svých rodičů (to je opak předků) se vesele hraboší ve špinavých botách a pravděpodobně teleportoval objevenou špínu druhé polovičce, aby si tato nepřipadla v antiseptickém experimentální prostředí smutně. Tento experiment byl tedy znehodnocen nedostatečnou vzdáleností dvojčat.
Pokus číslo 2:
Nastavení podmínek: Tentokrát proběhnul jarní úklid ve dvou místnostech. Jediný rozdíl proti pokus číslo 1 bylo přebalování kompletní stereo soustavy, které to začalo považovat za príma hru.
Pozorování: Dvojčata byla umístěna do středu čisté plochy do bezpečné vzdálenosti od čehokoliv. Pozorovatel byl umístěn tak, aby mohl oba subjekty sledovat koutkem oka najednou. Během jednoho „včil“ se na ručičkách dítek milovaných objevila mastná, černá čára. Oba subjekty ji měly na pravé ruce. Než se pozorovatel rozhodl, koho z nich bude utírat prvního (při otření do oblečení hrozilo provalení celého experimentu feminní části velení domácnosti) se děti vesele synchronizovaně zasmály a jedno poslalo šmouhu tomu druhému. Během druhého včil se tedy šmouha „A“ z pravé ruky dvojčete „A“ přesunula na levou ruku dvojčete B. Toto veselo zakontrovalo a obě šmouhy teleportovalo během třetího včil na tváře dvojčete A. Dvojče A vyplázlo dloooouuhý předlouhý jazyk v jasně čitelné snaze ochutnat jednotlivé šmouhy.
V tuto chvíli byl experiment dočasně ukončen, neboť šmouhy příliš připomínaly mastné fleky z pod nezcela dobře utěsného auta, kapajícího do čerstvého psího lejna, zalitého močí náhodně kolem probíhající lasice.
Děsivý zážitek druhého experimentu byl jasným varováním, aby si lidstvo nezahrávalo s paranormálními jevy teleportace a materializace. Dvojčatům byl ihned obnoven standardní stav NEuklizenosti v celém bytě, aby se předešlo zneužívání jejich paranolmálních sil. Třetí experiment byl odvolán.
Jen jedna věc mi vrtá hlavou – jaké podmínky by dvojčata potřebovala vytvořit, aby se otevřel teleport ne na parkoviště, ale do sejfu ČNB?