Stěhování dvojčat
Dvojčata jsou vynalézavá. To je jistota dnešní nejisté doby. To, co je občas napadne, by nenapadlo ani kanára.
Ale postupně. Museje dohlédnout na naše milované stereo a zároveň s potřebou udělat i jiné věci, ke kterým se nemohu dostat od srpna, vymyslel jsem perfektní taktiku.
Vysvětlil jsem dvojčátkům, že pracovat se holt občas musí, a zadal jsem úkol uspat panenku. Vzhledem k tomu, že panenka není mrkací a tedy ji nelze zavřít oči, bylo zadefinováno, že usnutí se rovná zavřené oči.
Dvojčata se úkolu zhostila s vervou. Moc hezky se to poslouchalo. Děti pocházeli s panenkami, usilovně zpívali ukolébavky a navzájem se tišily, aby si neprobudily panenky. Prostě paráda.
Zabral jsem se do práce a vyrušilo mě až hlášení od Alžběty: „… tatínku Matýsku, musíme to tam pěkně poskládat …“
Nejprve mě pobavilo oslovení, protože je jasné, že odlišovat se musí a tedy jsou dvě kategorie tatínků. Ovšem pak jsem zpozorněl, protože o skládání, přenášení a celkově stěhování nebylo v zadání úkolu ani písmenko.
Opatrně jsem nakouknul přes sklo do pokoje a vidím …
… všechny šuplíky rozglábené, věci vytahané a dvojčata perou všechny životně důležité věci do malého růžového kočárku pro panenky. Opatrně jsem začal zjišťovat, proč tato podivná operace.
Odpověď byla naprosto logická a jasná. Miminka-panenky nemůžou zavřít oči a tedy spinkat. Zcela jistě jim (panenkám) nevyhovuje pokoj a proto je potřeba celou rodinu (dvojčata+panenky) přestěhovat. A když stěhovat, tak přece stěhovacím vozem a s kompletním vybavením. Někam daleko. Do vedlejšího pokoje k rodičům do ložnice. A aby se ty miminka-panenky nerušily chozením sem a zase tam, tak se všechno převeze najednou.
No kde na tom byly netuším. Ale nakonec jsem byl celkem spokojen, protože vyjma Lega (Matys), šatiček (Alžbět) a dřevěných skládacích obrázků (dohromady) si nabalily kompletní knihovnu všech dětských knížek.
holt vzdělanci …