Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Reminiscence na Vánoce II

********** pokračování Reminiscence na Vánoce I **************

S milým úsměvem mi slečna sdělila, že sice jsem dobře, ale vinárna, že je o patro níž. To BUM, jak mi spadl kámen ze srdce, pobavilo celou kavárnu. Teda aspoň se se na mě všichni vesele usmívali. Doufám.

Škobrtající dvojčata o padající kombinézky jsem vzal do náruče a po schodišti připomínajícím žebřík jsem sklouzal o patro níž.

Tam jsem nakoupil. I když tak jednoduše, aby se to vyjádřilo dvěma slovy se to rozhodně popsat nedá. Jakmile jsem další milé slečně (ještě že tak) začal vysvětlovat co, jak a kolik že bych toho chtěl, začala nenápadná, ale o to delší etuda na téma „vylučování dvojčat“.

Nejdřív vyčurat jedno. To druhé rozhodně čurat nechce, ale za to dostalo chuť na chleba s máslem z domu. Po vycvrkání jednoho se  – jak jinak – začalo chtít druhému. To první mezitím obcházelo stojan s lahvemi a hledalo, jak ho shodit. První dvojče dostalo vynadáno, chleba a pokyn sedět na zadku. Druhé bylo v mezičase, než se první vzpamatovalo, vycvrkáno a umyto. V mezičase jsem jako správný multifunkční systém vybral první dvě láhve vína.

Naděje, že se konečně dostanu ke klidnému ochutnání a nákupu, ovšem vzala za své, když se číslo jedna ozvalo, že vlastně nechtělo „jenom“ čurat. Vrazit rychle chleba číslu dvě, v běhu směrem k záchodu hlasitým pokřikem instruovat druhé dvojče, a zjistit, že není toaleťák.

Číslo jedna zůstalo stát na WC s pokynem na nic nesahat. Na bar jsem se vrátil včas, abych zabránil spadnutí regálu s ledovým vínem v počtu 15 lahví. Rychle sprdnout číslo dvě, požádat obsluhu, aby lehce dohlédla na druhou polovici dvojčat a jen tak letmo jsem zahlédnul výrazný nárůst dobře se bavících lidí, pohodlně usazených u stolků. Číslo jedna, mezitím vytáhlo štětku a začalo čistit mísu, která evidentně neodpovídala vysokým standardům prvního dvojčete.

Návrat ze záchoda byl v podstatě  standardní. I druhé dvojče chtělo více než cvrkat. Instruoval jsem tedy číslo jedna, aby sedělo, jedlo, na nic nešahalo a nikam nechodilo. Evidentně bezdětné obsluze jsem pro změnu doporučil, aby – pokud tedy chce po mém návratu z wecka ještě mít co prodávat – se pohybovala rychle a nerozpakovala se dvojče odtáhnout od mnoha lákadel, jako jsou láhve plné, láhve prázdné, stojany a esteticky (a lagricově) volně na sebe naskládané stovky špuntů.

V běhu směrem porcelánová mísa, jsem jen tak mimoděk zaslechl, jak kdosi láká kamarády z horního patra do spodního se slovy, že je to lepší jak groteska s Chaplinem.

Požadovaný úkon byl proveden a jak jinak – ubrousky zůstaly u dvojčete jedna vedle chleba. Jako gramofónek jsem zopakoval instrukce dvojčeti dva – na nic nesahat, stát a nehýbat se a hlavně nesahat na štětku –  a vyrazil pro ubrousky.

Dvojče jedna pravda vzorně sedělo a nehýbalo se, ale za to bavilo vykládáním klouzavé nákupní anabáze celé osazenstvo, které se opět rozrostlo. Jak jsem se prodíral dobře se bavícími lidmi, připadal jsem si (aspoň dle vyprávění dvojčete) jak Herodes. Tatínek nedovolil, nařídil, tahal za ruku, nenechal stavět sněhuláka, zakázal, nekoupil – no tolik zákazů a nařízení, na které si v zápalu vyprávění dvojče  povzpomínalo, muselo schraňovat hodně dlouho, protože mimo jiné jsem cestou zakázal i skákání do bazénu a stříkání vody na maminku. Při mínus 5 celsia 🙂

Dvojče jedna bylo sprdnuto, obsluha byla varována, aby dítě ve vlastním zájmu udržela tam kde je, rychle se vrátit na wecko, vyrvat štětku dvojčeti číslo dva z ruky – no prostě opakování matka moudrosti a všechno už tu před pěti minutami bylo.

Jakmile byla weckova anabáze za námi, rychle jsem dětem nacpal chleba do chřtánu, posadil je na židle a abych zabránil jejich pobíhání, sundal boty. Okolostojící a sedící pochopili, že legrace skončila, ale protože – co kdyby – tak zůstávali na místě a sledovali jak mě, tak dvojčata jak zlatou husu. Prostě co kdyby se z toho vyklubal nějaký další dobrý výstup.

Rychle jsem dokoupil požadované množství lahví a tak, aby to nevypadalo jako útěk, jsem dvojčata nachystal k odchodu. Už na schodech ještě milou obsluhu napadlo, jestli prý nemají dvojčátka žízeň. No samozřejmě  že měla. A zkuste se otáčet s dvojčaty v náručí, na zádech 15 kilo nákupu na slepičím žebříčku. Podle vzrůstajícího šumu od přihlížejících jsem pochopil, že se těší na další grotesku.

Tentokrát jsem je ovšem převezl. Přes rameno jsem odvětil, že se napijí o patro výš. Zklamání spodního patra bylo výrazné.

Při pití jsem zjistil, že se ten den koná ohňostroj a že je za 10minut. To znamená, že tam krásně dokloužeme a zaujmeme místo a bude pohoda.

Jak vymyšleno, tak uděláno. Děti jsem instruoval, že bude ohňostroj, ty – natěšené na novinku barevného, bouchajícího nebe,  poděkovali za vodičku a rychlým skluzem se posouvaly směrem k ohňostroji. Pravda, několikrát překlouzly odbočku, protože nevěděly, kam se jde, ale nakonec jsme dorazili a zaujali stanoviště.

************** pokračování příště ****************

pokračování

Reminiscence Vánoc I

Reminiscence Vánoc II

Reminiscence Vánoc III

Reminiscence Vánoc IV