Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Domeček

Občas si člověk naběhne. Většinou sám. A stejně to bylo i s domečkem. Za dobrotu, na žebrotu. Jinak řečeno, toto přísloví našich předků jasně říká, že pokud nechcete o žebrotě, rozhodně nesmíte být hodní.

Takže po držkové od maminky dvojčat – a ne, nebyla to polívka – se muselo vysvětli jak, co, kdy, kde a proč a hlavně že se domeček fakt, ale doopravdy nebude kupovat.

Prostě muselo se vysvětlit, že zbyly holt nějaké  ty kisny (rozuměj – obaly na cokoliv), z masivního hezkého dřeva, velikosti 1,5x1m. Že je škoda je vyhodit, že to nebude stát moc a že, a že, a že … No nakonec se Mam nechala ukecat až na výchovný efekt, kdy otec bude makat jak mourovatej a stereo se mu bude motat pod nohama a zavazet.

Asi jí ta představa přišla ftipná. Chmm …

Přestěhovat díly na kisničky z auto na zahradu s nadšeně poskakujícími a hlavně zavazejícími dvojčaty byla luxusní napínavá hodinová zkušenost. Bylo to napínavé, asi jako na skřipci.

Ovšem výška ohrádky po seskládání dvou kisniček dohromady byla nad hlavu pěstouna, což znamená, že v maximální konfiguraci si dvojčata můžou šlapat po hlavách a ještě tam bude místo.

Teoretická úvaha tedy byla – seskládat dohromady, sešroubovat, rozřezat, vrznout tam panty a natřít. Úvaha byla opravdu jen teoretická.

První den – v sobotu se zašlo s dvojčaty na nákup. Nejprve se museli dětičky povozit na vozíku. Pěstoun to chudák sledoval a snažil se, aby vozík byl vždy dostatečně daleko od jakéhokoliv auta. Při hybnost vozíku to bylo minimálně 10m.

Pak se konečně vyrazilo do obchodu. Nakoupila se krabice vrutů, barva na domek, barva na střechu, latě na zpevnění rozřezané části a cestou zpátky ke kase si tatínek udělal radost a zakoupil sadu sprejů.

Po návratu se naměřili a nařezali vnitřní laťky, vytáhl se aku šroubovák, vytáhnul se šroubovací bit a ejhle. Jak se tak sledovalo, jestli je šroub dostatečně dlouhý, jestli není moc dlouhý, aby bylo v balení víc jak 20 šroubků a tak, no tak si holt chudák dohližitel nevšimnul, že tam není kžížový, nebo rovný úchyt, ale že je tam T15, tedy šestihranná, vpuklá hvězdička. Jejda.

Takový bit doma prostě nebyl, nebyl ani v nejbližším okolí a vzdálené okolí bylo vzhledem k pivu na svačinu příliš vzdálené.

První den tedy mělo radost hlavně stereo, které se mohlo v rámci natírání střechy zamazat červenou barvou na pacičkách, na bundičce, za ušima a Matěj měl pomalovaný i pošmouhaný i zadek. Výsledek byl, díky nemožnosti šroubovat, natřená střecha a natřená kisna.

Druhý den, se opakovala nákupní anabáze. Akorát se kupoval jen šroubovák.

Po obědě, kdy byly uloženy jak děti, tak i maminka, se mohla práce konečně rozjet. Rozjela se až tak, že nebylo kdy dělat fotky. Dokonce v pracovním rauši byl ohnut pilový pás přímočaré pily, díky čemuž vznikl nádherný efekt zaobleného řezu (to maminka pochválila) a poněkud méně esteticky hodnotné křivo uříznuté dveře (to zkritizoval soused).

Po sešroubování se navíc zjistilo, že v okolí není nikdo, kdo by pomohl přenést domeček na správné místo, a proto se musel rozšroubovat a přenést. Díky tomu se ví, domeček, s jeho 150-180kg vítr rozhodně neodnese.

No dopadlo to zajímavě, dvojčata i děti s domu si vesele hrají na noc, na vaření, na uklízení, na spaní, na umývání nádobí a vhání tím slzu do očí, všech zúčastněných rodičů. PROČ, ptají se rodiče navzájem, si na to jen hrají a nedělají to, děti naše drahé, také v reálu?

Chovatel dvojčat se ještě vrhnul na chaloupku se spreji, aby ukojil své tužby a dětem to lehce vylepšil.

Všimněte si žlutého tatínka, hnědé maminky a zrzavého miminka  –  přání dětí. Že prej to tam musí být.

No prostě v tu chvíli to byl ze všech nejlepší nejúžasnější domeček na světě, tatínek si našplhal asi tak na hodinu dopředu a v každé volné chvíli se chodilo na zahradu.

Hrdý otec a stavitel v jedné osobě, se dmul, až do návratu dvojčat od babičky.

Když se se totiž pěstoun zeptal, jestli chtějí prarodiče vidět domek, ukázalo se, že dvojčata evidentně neměla potřebu o domečku referovat.

No a pak si to přeberte.

Ful verze fotek zde: