Uspávání
Uspávání dvojčat je odjakživa super záležitost. Jednou si tak spokojený otec spokojeně hoví v kuchyni, kde po uložení dvojčátek slastně obědov-večeří a na pozadí slyší šum povídajících si dětí.
Vědom si toho, že všechny rituály byly toho večera provedeny správně, a hladina hluku nepřesahuje tolerovatelnou úroveň, nechává to v klidu vybublat, v domnění, že se postupně prostě uspí povídáním.
Ovšem tento večer, bude jiný.
Z ničeho nic, jsou slyšet otvírané dveře a ťapot bosých nožiček.
Ejhle – holčička, si jde stěžovat. Aha. Hošík, si zpívá nesmyslné popěvky a nechce toho nechat. Nic nového pod sluncem.
I vydá se otec rozvážným krokem směrem do dětského pokoje. Tichým, ale rozhodným hlasem, informuje obě děti společně, že když se neumí ukáznit a spinkat, tak holt budou muset přijít na řadu sekundární uši – když jsou ty na hlavě uzavřeny a nepřenáší informace .
A včil se začnou dít věci. Chlapeček si stěžuje, že si sice zpíval, ale začala holčina, protože mu sebrala plyšovou myš, se kterou chtěl spinkat.
Dívčina ani chvíli neváhá a přiznává se k danému prohřešku, ale ihned jde do obrany.
Tu myš mu prý sebrala omylem.
Chudák otec musí tuto informaci chvíli vydýchat, než se optá, jak že je možné, omyle vytrhnout myš bratrovi, který evidentně leží na jiné posteli.
Odpověď je fakt jednoduchá.
Holči praví: „Mě tam omylem spadla ruka (sic) a tak nějak mi do ní spadla (že by ?) ta myš, no jak jsem ruku vracela strašně rychle zpátky, tak mi tam tak nějak, jaxy zůstala myš.
No co k tomu dodat?