Jak vznikají tradice
Co přesně znamená slovo tradice, se můžete dočíst zde. Ovšem CO přesně taková tradice je, jak vzniká a jak se vyvíjí, to je dynamický děj, který je teoreticky možné vysledovat retrospektivou zpět. Ale komu z nás se podaří být u vzniku nové tradice, vidět její vývoj a být účasten nejen na jejím rozvoji, ale i na jejím zániku – zadaří-li se.
Vynecháme-li Cacadua, který – doufejme – si založil novou tradici únosu svatebních otců, je mnoho lidí přesvědčeno, že tradice a hlavně její zkostnatění je dlouhodobý děj, který probíhal v minulosti. Není tomu tak beze zbytku.
Tradice jsou staré, starší, ale i nové, právě vznikající a naše stereotypy a lenost je pomáhají utvářet.
Tradic je také více druhů. Některé jsou milé, jako například Masopust. Jiné už tak milé nejsou. Jako příklad můžou sloužit daně. Některé je záhodno dodržovat – například mezigenerační solidarita a některé je naopak záhodno porušovat, nedodržovat a celkově potlačovat. Zde je možné uvést příklad tradici Herodova řešení ječících nemluvňat.
Velmi pěkně je vidět proces vzniku, vyprofilování a upevnění tradic – jak jinak než – na dvojčatech.
- Tradice chtěná a podporovaná – uklízení:
Je nutné vždy před jídlem uklidit hračky. Bez úklidu není možné přejít pokoj bez nebezpečí fyzického úrazu i přes markatní omezení počtu hraček. Ale běda jakmile se jednou spěchá a rodiči se zrovna nechce. Nebo si řekne – uklidím to posléze: Dítě je zmatené a vyžaduje pravidelný rituál úklidu hraček.
Tato tradice je tak moc chtěná, že pokud se dítěti naopak nechce, tak je postaveno silou morální autority před nutnost tuto tradici dodržovat a nejde se jíst/pít/ven/hrát něco jiného/v podstatě cokoliv (nehodící se škrtněte) tak dlouho, dokud celý rituál neproběhne ke spokojenosti dohlížejícího.
- Tradice nechtěná, nepodporovaná a nebezpečná:
Tradice a rituály tohoto druhu je možné připodobnit k očistným judaistickým rituálům. Samy o sobě jsou chtěné a prospěšné. Ovšem časem se z nich vyvinou tradice, které omezují všechny účastníky provozu, jsou samy o sobě prázdné a nesmyslné.
Příklad ze života: Dítko nechce jít spát. Klasika. Rodič postaví ultimátum. Klasika. Dítě ovšem nemůže jen tak ustoupit. I jme se dělat nějakou, v podstatě libovolnou činnost. Například si češe vlasy.
Ok. Proč ne. Jenže za dva dny to je učesat vlasy, přetřít pusu jelením lojem, opláchnout ruce, utřít ruce, namazat ruce a -postavit se na hlavu. Nevím. Opravdu netuším, proč je nutné se stavět před nočním spánkem na hlavu. Navíc na jednom konkrétním místě.
A teď začíná narůstat problém. Rituál se stává košatým, dohližitel si ho nemá šanci zapamatovat a běda mužům, kterým žena vládne. Tedy samozřejmě běda, jestli že se některý z bodů prohodí, hřebínek je jinde a jelení lůj došel a na místě stavění se na hlavu stojí půl metráku brambor.
A tady začíná krásná tradice bourání tradic. Jinak řečeno – učesat vlásky ? Jasně, to je nutné. Ovšem jen jednou, posloupnost kartáčků musí být nahodilá, resp. použít je možné jen jeden a ten se musí nepravidelně umisťovat na různá místa. Jelení lůj na pusu? Ale beze všeho – ovšem občas je nutné podstrčit i jinou tubu s čímsi mastným.
Stavění se na hlavu samozřejmě ne. Sice se to neobešlo bez křiku, křivení tlamiček a stavění se na zadní, ale už za tři dny dvojčata pochopila, že tato tradice neprojde.
Tak by bylo možné pokračovat dále. Od vřískání v noci, přes kojení do 6ti let věku, a mnoho dalších původně zdravých a chtěných rituálů a tradic.
Jinak řečeno, tradice jsou fajn, jsou potřebné ba dokonce jsou i chtěné. Ale je nutné je neustále revidovat a sledovat a ověřovat, jestli se nestáváme jejich otroky.
A to nejen u dětí 🙂