Nejnovější příspěvky
 
Základní informace
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Reminiscence na Vánoce I

Jak už to chodí, Ježíšek pajdá na poslední chvíli. Předtím pořád není čas a najednou už je skoro pozdě.

No co naplat. Ježíšek v podobě tatínka musel vzít obě dvojčata za pacičky a vyrazit ven. Maminka totiž pomáhala těm andělíčkům udělat nádhernou „atmošku“  a i proto jsem byl dětmi poučen, že nesmíme doma zavazet.

Stejně jsem potřeboval koupit dárky, tak co. Jenom mi hlavou vrtalo, jak dvojčatům vysvětlím, že se kupuje něco, co teoreticky může skončit pod stromečkem.

Cestou dolů po schodech, s pacičkami v ruce, jsem to pustil z hlavy a řešil aktuální problémy, jako kdo koho strčil první, jestli se vyčuráme dole na chodníku ke stromečku, nebo se vrátíme nahoru na WC, nebo… a tak.

Dole přede dveřmi jsem pustil dvojčátka, otevřel dveře a vypustil divoké stereo do ulic. A ejhle – toto se začalo válet po zemi. Přemýšlel jsem, co se mohlo cestou dolů stát tak strašného, aby se obě děti začaly vztekat a chvíli jsem čekal, jestli začne nějaký ten lehce hysterický výstup, řev a kopání nožiček, ale stále nic nepřicházelo. Vykročil jsem ven s tím, že děti zvednu, sprdnu a půjdu, ale zacifroval jsem takovým způsobem, že okolo procházející sólista folklórního souboru Javorník, opatrně se plížící kolem zdi,  mi ihned dal vizitku s tím, že mne i s dvojčaty okamžitě a bez dalších podmínek berou jako hlavní tanečníky.

Venku bylo totiž náledí jak fena. Akorát tak, aby to bylo hladké, ale zároveň tak, aby se ještě nedaly vzít brusle. Bylo tedy jasné, že za to dvojčátka nemohou, opatrně jsem je postavil, podsypal  nožičky pískem a nasměroval správným směrem. Poté, co se jim (i přes písek) přestaly nožičky rozjíždět od sebe, jsem se opatrně zařadil mezi děti, uchopil za ruce a začal klouzat směrem k v podstatě libovolnému obchodu. Cíl dne – to jest sehnat pěkné dárky –  se měnil postupně s narůstající vzdáleností od domu. To znamená, že pěkné dárky se měnily na libovolné dárky až ve finále zbylo – alespoň nějaké dárky.

Ono totiž klouzat s rozjařenými dvojčaty, která postupně přišla na chuť tomu, že nemusí zvedat nožičky a pěstoun je táhne po chodníku a přes silnici (na zelenou), před taktéž klouzající několikatunovou tramvají (na červenou), je záležitost, která vás donutí změnit priority ze „získat a dotáhnout“ (v tomto případě dárek) na prioritu „přežít a vrátit se“ (hlavně celý).

Střed města byl prosolený, a proto pohyb jeho ulicemi získal na záludnosti. Zatímco mimo centrum klouzalo vše a člověk i s dvojčaty věděl na čem je, tak v centru někde sůl zabrala no a někde taky ne. Proto byly skluzy naprosto náhodné, neplánované a pokud se zrovna neděly vám, tak i humorné.

Cíl, který nám zadala maminka  – to jest nakoupit víno – se s každým dalším pádem dvojčat vzdaloval. Jejich původně velmi nesmělé padání, se stalo zdrojem nekončící radosti a výskání. Až jsem začínal dostávat pocit, že je to prostě baví. Veselé a občas i chápající úšklebky okolo jdoucích mi na náladě popravdě moc nepřidaly.

Ve chvíli, kdy jsem obešel půl centra, zvedal na střídačku dvojčata každé asi tak po 1047 a  vinárny měli všechny zavřeno, nejen že jsem pomalu dostával pocit, že nebudu matkou od dvojčat pochválen. Ba naopak. Před svým duševním zrakem jsem celkem jasně viděl kontraakt pochvaly. Nejen proto, že nesplním zadaný úkol, ale i proto, že děti se mi pravděpodobně rozsypou jak lego, jak tak furt padají a domů je donesu ve vyžebrané igelitce se slovy „tak si je nějak pospojuj“. No a navíc mě začala od neustálého shýbání bolet záda.

Spočinout nebylo kde, úkol zadaný maminkou musel být splněn, dvojčata se dobře bavila a odmítala nabídky na návštěvu pohostinství, abych si mohl dát škopík a promyslet celkovou strategii nákupu, která  – jak se ukázalo – byla doma zvolena velmi ledabyle až skoro medvídkově. Nakonec, po proklouzání se všemi ulicemi jsem našel otevřenou vinárnu. Sláva. Na dárky dlabu, ale to víno donést musím. Jinak su bez večeře.

V poslední ulici, kterou jsem ještě neprošel, opravdu byla.

Nicméně jak se ukázalo, nebylo to tak jednoduché. Sešli jsme po schodech dolů, sundal jsem dětem čepičky, rukavičky, kombinézky do pasu, v naději, že snad chvíli pobudu v teple a nasbírám síly na cestu zpět.

Sympaticky se tvářící mladá a šikovná obsluha lehce poškádlila růžolící dvojčata, ta z ní vydyndala v nestřeženém okamžiku lízátko a pak se začala věnovat mě. Po žádosti o víno, pokud možno v láhvi skleněné a v dostatečném množství, se shovívavě usmála a řekla, že to se jí stává pravidelně, že se lidé pletou. V tu chvíli jsem se lekl tak, že mě i záda přestala bolet.

Jak to hrome jenom může myslet? Dyk tam sakfva hore bylo jasně napisané, že je tuto dolejac vinarna?

************** pokračování příště ***************************

Pokračování

Reminiscence Vánoc I

Reminiscence Vánoc II

Reminiscence Vánoc III

Reminiscence Vánoc IV

 
 
 
 
 
 
 
 
 
Fotky
 

2014_07_tabor2014-05-27
2013_08_taborjezek ski karlov
foto den dalsiSoustredeni 2013 - den prvni