Po dlouhé době jsem se dostal na hokej. A koukal jsem. Nicméně popořadě. Začalo to pozváním na oběd. Zatímco Artuš, coby návštěva, sedí u nás v kuchyni, volá mu Jose, jestli nechce s Bárou na Kometu – na hokej. Artuš se vesele zasmál a nadhodil možnost, že bych mohl jíti já. Po ověření opuštáku na generálním štábu naší rodiny jsem dostal povoleno kývnut a už to jelo.

Zapůjčené permanentky, zapůjčené dítě, tribuna na stání (na cpaní, vřede) za zády záchranářů, chorál Komety (ááano, pane Kolek, i na hokeji se zpívá chorál) a začalo se hrát. První věc, kterou jsem ocenil, byla nově instalovaná „kostka“ nad středem plochy. Nebýt jí, moc bychom neviděli. Lidí tam bylo prostě moc. Bára to okomentovala slovy znalce „to je tím, že nejsme poslední“.

Hokej byl pohledný, Kometa měla navrch a celkem svižně začala vést 3:0 na Vítkovicemi. Na to, že předposlední tým hrál se čtvrtým týmem tabulky, to fakt nevypadalo. Teda vypadalo, až na to, že by byla otočená místa.

Po získání náskoku se hoši rozhodli, že stačilo, fanoušci začali vyvolávat „co říkáte?“ „Kometa vyhraje!“, ale najednou začala studená sprcha.  Vítkovice daly uplácaný gól v přesilovce, pak další, vysloveně haluzový ze hry a herní převaha byla v rici.

Až v tuto chvíli  – cca 50sátá minuta, kdy se začala ozývat první vyjmenovaná slova lehce napitých fandů na adresu sudího i hráčů Vítkovic, mi docvaklo, co že bylo celou dobu divné.

Tolik malých dětí, slušně se chovajících fandů, kteří se nestrkali, nenadávali a celkově drželi velmi příjemnou atmosféru, do které bych se nebál vzít i lehce odrostlá dvojčata … to jsem prostě zíral. Pravda, moje sumace chození na hokej, kterou jsem dával dohromady cestou zpět (slušně se chovající fandové v autobusu, kteří nic nerozbíjeli) nebyla radostná – min. 15 let tomu nazad na mou poslední návštěvu mi vyrazila dech.

Ale o tom jsem mluvit nechtěl. To, co jsem chtěl říci a k čemu jsem celou dobu mířil, bylo mé obrovské překvapení a neschopnost identifikovat něco chybějícího, co však udělalo nedělní hokej opravdu pohodovou událostí. To co mi tam scházelo a přitom nescházelo byla standardní, mimochodná hrubost, kterou jsem si pamatoval z fotbalu i z hokeje při mých posledních návštěvách.

Samozřejmně, nelze usuzovat z jednoho zápasu, ale už jen z počtu dětí od 6ti do 12cti let, které zde byly s rodiči, bych si dovolil usoudit, že tato kulisa bude standardní součástí zápasů Komety a to tedy klobouk dolů. Mám další důvod, proč fandit Kometě. Mimochodem lístky se dají koupit zde, tedy přesněji u Zabloudila

Kooometa Brno, Kooometa Brno.

Tagy: krásné maličkosti, překvapení

Tento článek byl přidán 1. 2. 2010 v 0.04 v kategorii Nezařazené. Komentáře na tento příspěvek je možné sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, či zpětný odkaz.