Jídlo dobré a ještě lepší
Vím, že každé dítě je jiné, ale stejně mi to nedá a zase jednou provedu malé dvojčecí porovnání. Naše děti rády jí. Dokonce moc rády. Ostatní rodiče to komentují slovy „naše děti takhle nikdy nejedly“, „oni toho tolik sní?“, „vždyť už tu sedíme hodinu a on chce ještě pořád jíst“… Možná je to tím, že jídlo dostávají tehdy, když je čas a ne když si zamanou a že skladba jejich jídelníčku je zdravá, tedy zasytí, ale nezaplácá. Psát chci ale o tom, že i dítě staré rok a tři měsíce už je mlsné jako koza.
Prvním slovem obou našich dětí bylo „dej“ – slovo se ujalo právě v souvislosti s jídlem. U Matěje Jana vyšroubované do ječivých výšin u Alžběty Marie doprovázené rozhodným podupáváním nožičkou. Inu, nastal čas naučit je ukázat „prosím, prosím“. V podání MJ zašudlání ručkama o sobe, v podání AM spíše něco jako „paci paci“. Předem netušená výhoda je vtom, že když Mates somruje u cizích lidí ručkama namísto svým ječákem, tak si ho většinou nevšimnou a tudíž ani nemají příležitost mu nějakou pochutinu dát. Ne že by klučík měl hlad, jen to zkouší, kdyby z toho náhodou něco káplo. Vždyť jídlo je to nejdůležitější na světě.
V uplynulém týdnu jsem měla možnost vidět, co s dětskou myslí provede vidina jídla ještě lepšího než toho, které právě žmoulají.
Kliďas Mates: S vysokým soustředěním si pochroupává jablíčko jdouce po zahrádce. Když vtom uvidí maminku, jak trhá rybíz z keře pro něj nedostupného neb je za záhonky. Co udělá? Dojde k okraji záhonku, opatrně vedle sebe položí na trávu zbytek jablíčka a usilovně začne šudlat ručkama o sebe. Dostane pár kuliček rybízu, spokojeně je schroupá, chce další, maminka řekne, že už stačilo, ať si dá zase jablíčko a Mates se sehne a s chutí schroustá zbytek jablka.
Dračice Alžběta: Je čas svačiny, prvních pár soust rohlíku nedočkavě zhltne, pak už jí s daleko menším zaujetím, vždyť je toho tolik co pozorovat. Občas je potřeba jí připomenout, aby si kousla, ale s chutí nakonec asi za pětkrát delší dobu než Mates rohlík dojí. (Bětka totiž pochopila k čemu je těch pár zubů, co v puse má – na kousání a trhání menších kusů jídla. Zato Mates své zuby používá k tomu, aby z potravy ukousl kus, který se mu vejde do pusy a pak se ho snaží v celku spolknout. Mnohdy se to povede, mnohdy to vypadá chvíli nadějně, ale pak má zase žmolek zpátky v pusince a po třetím dávení a mnohém domlouvání „musíš to kousat a žmoulat!“ už to máma většinou nevydrží a nestravitelný zbytek vyloví a vyhodí.) Vraťme se ale zpátky. Bětka je v půlce rohlíku, když tu se objeví babička svačící koblížek. Bětka mrskne rohlík do dáli, chytí babiččinu nohu, začne řvát „dej dej“ a podupávat nožkou. (Mámě zůstává rozum stát: Kde to ta holka jenom viděla?) Máma: „Bětuško, vezmi si zpátky ten rohlíček, s jídlem se nehází. Když si ho vezmeš a pěkně poprosíš, babička ti kousek koblížku dá.“ Alžběta už je však zcela pohlcena svou touhou a vztekem, že jí nebylo vyhověno. V závěru nedostane koblížek a rohlík dojí, až když se uklidní, tedy třeba za jedno obejití zahrádky, zkrátka za dobu, kdy je křivda zapomenuta.
Co říci závěrem? Asi by to byla monotónní nuda, kdyby byly obě děti jako Mates a mít doma dvě temperamentní Bětky by ze mě udělalo asi saň. Takže – spokojenost. 🙂