Cesta do Albetiny
Jak jsem cestoval na výstavu, aneb jak dostat taťku do obchodňáku.
Končila výstava Michelangelo v Albertině, a proto bylo rodinnou radou rozhodnuto, že ji navštívíme.
Tato záležitost je ve své podstatě triviální. Nabídnete zábavu a dovoz známým okolo sebe a v naivní naději, že vás pojede povícero čekáte, kdo se přihlásí.
Nikdo.
Po delším přemlouvání tedy přesvědčíte prarodiče, aby jeli s vámi. Mít nevytížené auto je zbytečný luxus.
Vyrazíte na cestu. Během ní začne feminní část osazenstva nadhazovat možnost návštěvy nikolivěk stánku kultury, ale naopak chrám konzumu. Několikrát důrazným hlasem zopakujete cíl cesty a tento si necháte odsouhlasit více či méně výrazným mručením.
Ovšem nepočítáte s rafinovaností grande capo feminni. Tato náčelnice očekávajíce můj odpor nechala hlasovat, jakou lstí přesměrovat cíle z výšek umění na mrzké nakupování.
Hlasováním byla vybrána chudinka Alžběta, která měla za úkol nahlodat a posléze zlomit pevný odpor k návštěvě severního vídeňského centra.
Jak bylo popsáno v epizodě sedmé zde, holčička to vyřešila po svém, ovšem za vydatné podpory ostatních nákupuchtivých děvčat. Abych použil slova klasika – poblila se. Raději víc, než míň.
Hodná holka, zvládla to na poslední chvíli, těsně před Vídní. Ale kde tam chcete zastavit? Novou odbočku jsem minul (bo jsem ji neznal), všude na postranní silničce máte zákaz zastavení, zákaz vjezdu, zákaz předjíždění, zákaz kdečeho a něčeho i dvakrát. Snad jen zákaz couvání tam chyběl.
No, dlabaje na značku s amatérskou signaturou prýskající barvy, jsem nakonec zastavil vhodně u kravína a začalo veliké čištění. Kdo nezná, nepochopí.
V tuto chvíli bylo zcela jasné, že takto se na výstavu jít nedá a konzum, začal převládat nad uměním. A už jste v jednom kole, kole kolečku. Najít obchodňák – mám. Najít parking – mám. Najít vjezd – moment, aha, tam byl, moment znovu kolem – mám. Zatajit dech – jo není to tak nízké, vejdeme se. Cink, cink – co to … aha, sklopit anténku.
Vytáhnout děti ze sedačky, popojet s autem, aby bylo možné vytáhnout plínky auta. Vyběhnout nahoru, svěřit děti prarodičům, poklusem najít obchod s dětským oblečením, prohledat ho, vybrat bodyčko, vystát frontu, najít děti, najít prarodiče, odtrhnout děti od kolotočků, odtrhnout prarodiče od kolotočků, odtrhnout děti od jezdících schodů, odtrhnout …
No po odtrhávání kdečeho od lecčeho jsem dostal hlad jak vlak, a proto bylo nutné odtrhnout se od odtrhávání a utrhnout si porci jídla v místní hospůdce.
Po delší konzumní vložce, vyjetí z parkoviště (cink, cink anténka) zaparkování u vídeňské právnické fakulty jsme se začali pomalu, ale jistě blížit k Albertině. Jééénže Ouha.
Pokračování příště.