Nejnovější příspěvky
 
 
    Translate to:

 
 
 
 
 
 
 

Michelangelo a dvojčata

Známe z minulého dílu.Ve Vídeňské Albertině pomalu končila výstava Michelangelo, a proto rodinná rada rozhodla na poslední chvíli navštívit tuto kulturní jedinečnost. Díky mrzkému triku ženské části výpravy se teprve dostáváme po konzumní vložce k stánku umění a začínáme se těšit na kultůru.

Děti jsou kladně naladěné, naše tváře usmívající se a nic již tudíž nemůže pokazit pohodu uměleckého zážitku.

Ovšem již příchod nad schodiště ke vchodu a chumel osob, zcela jasně stojící frontu dovnitř, zmrazil naše úsměvy. Rozpomněli jsme se na frontové bojovníky na maso, zeleninu, toaletní papír a jiné propriety všedního života a zanořili jsme se do fronty.

Lehce nám také vrtalo hlavou, proč je na volném prostranství stranou od vchodu postavený velký stan. Po chvíli jsme zjistili, že se jedná o externí šatnu a kdo odloží své svršky zde, nemusí stát tu odporně dlouhou frontu, ve které jsme se ocitli a která byla na vnitřní šatnu (nikoliv na lístky).

Kabáty tedy zůstaly venku, my jsme se dostali dovnitř a tam hurá do další fronty. Tentokrát maximálně 40ti osobová a rychle ubývající. A hlavně prokazatelně na vstupenky.

Dědeček se jal vybojovat tuto frontu a my jsme nasazovali dvojčata do šátku. Tato operace způsobila značný rozruch a starší osoby nabízely ochotně pomoc. Verunce, mně nee.

Po nakšírování dětí jsme se dostali dovnitř a zjistili jsme že :

– mají českého hlasové průvodce – VIVA Albertina
– Michelangelo se nachází dole po jezdících schodech
– dvojčata usínají
– na výstavě samé to při zběžném pohledu shůry vypadá jako v japonském bazéně po skončení pracovní doby (rčení hlava na hlavě nevystihuje ani polovinu reálného stavu)

Zazněl tedy povel: „Nadechnout  a zanořit!“

Výstava sama byla velmi zajímavá a to ne až tak vystavenými díly (i když těmi jistě taky), ale pro mě hlavně jejich návazností. Umělci obdivovali dokonalost skic, práci s různými technikami a další estetické základy. Ovšem Matýska a mě nadchla důkladnost a mnohočetnost příprav na jakoukoliv práci. Posedlost detailem zde byla vidět a mnoho hodin tréninku také. Opakovat, cvičit, cizelovat, zjemňovat a upřesňovat. To bylo evidentně krédo umělce.

Vynikající bylo na doprovodných obrazovkách porovnávání náčrtků – přípravy a úvahy a detaily, s finálním stavem – ať již to byla freska, socha, nebo odlitek.

Velmi zajímavé také bylo postupné opouštění šetření papírem. První náčrty využívaly prostor tak dokonale, až z toho byla změť obtížně čitelných údů jednotlivých postav až po náčrt jedné osamocené hlavy uprostřed jinak prázdného papíru ke konci života umělce, kdy již byl za vodou.

Velmi příjemné bylo, že ač narváno, lidé se na sebe usmívali, nikdo se netlačil, navzájem si nikdo nezavazel a děti působily jako rozjasňující činitelé všude kam se dostaly.

Tentokrát se to ovšem netýká jen dvojčat. Kupodivu se tam vyskytlo okolo patnácti dětí v rozmezí  věku tři měsíce až pět let. Díky poklidné atmosféře bez nervozity, škaredých pohledů a jemných narážek stylu „vypadněte s tím smradem“ se celá návštěva odehrála bez řevu, jeku, pláče, hulákání  a znuděných xichtů.

Děti se kupodivu také bavily a to (ještě více kupodivu) ne honěním a skákáním.

Albertina je dobré muzeum, umí nachystat opravdu kvalitní výstavy, ale to, že dokáže připravit příjemné prostředí i pro rodiny s dětmi je věc, které se v naší zemi musíme ještě hodně učit. Chjo.

 

Tagy: ,