Programátor a jeho život
Programátor je velmi podivné zaměstnání. A to hned z několika hledisek. To, že i lidé, kteří vpodstatě nic neumí, odevzdávají zmetky a občas i nefuknční zmetky, to je rozšířený jev přes celou pracovní populaci zhruba rovnoměrně. Programátoři to sice neradi slyší, ale jsou mezi nimi i tací, kteří jim kazí jméno. Někteří dokonce tvrdí, že jich je tam víc než jinde. Ovšem velmi podivné, je to z hlediska vybavení a kontrol.
Přestavte si soustružníka – dostane soustruh za několik set tisíc a mnohem častěji za několik miliónů. Jeho šéf totiž zhusta chápe, že když nedostane dobrý stroj, tak prostě nic neudělá a to nic navíc udělá špatně.
Když potřebuje nástroje – tedy řezné destičky – zjednodušeně nože – tak se sice vybírá, ale nástroj za stovky korunje běžný a má ho – když hodně – na několik směn. Nejsou vyjímkou nástroje za tísíce a desítky tisíc.
To stejné je s frézařem, nebo dokonce i popelářem. Co mají tyto profese společné? No jsou již zavedené a dokonce i managor a nenažer z FSS chápe, že když dá krávě do držky, ona mu dá do dížky.
Ovšem programátor je profese nová, velmi špatně kontrolovatelná a navíc o systémech a nástrojích managoři ví houby. Není tedy divu, že programátor pracující pro velmi význammné firmy na stole počítač, nad kterým by se leckterý „týnejždr“ maximálně ušklíbnul. Však o co jde? když to nefunguje, tak on tomu rozumí a tedy si to opraví.
Tedy vybavení stroj = hardware: 1:0 pro techniky. Ti se maj 🙂
Celkem stejná situace funguje v oblasti nástrojů – tedy programů, podporující programátora ve vytváření kódu. A tak se mnohý programátor ocitá v situaci kovářského mistra 16ctého století, který zrovna dostal cechem přidělenu svoji kovárnu.
Má jedno kladivo a kovadlinu a postupně se vybavuje lepšími a lepšími nástroji, aby mohl dělat lepší a lepší práci. Zároveň pak tuto práci vykonává rychleji, přesněji a méně se u toho nadře.
Jinak řečeno – koupit pro programátora software=nářadí za pět tisíc na cca rok – zde prosím srovnejte s nářadím pro soustružníka na max týden – je sprosté slovo, za které u mnoha firem hrozí vyhazov.
Takže technici vedou 2:0.
Ovšem nejzajímavější a pro technicky zdatného člověka absolutně nepochopitelné je systém kontroly. V technické praxi si všichni po sobě kontrolují své výrobky a celkem logicky na to mají nástroje, měřidla, přípravky a vše se pravidelně kontroluje a certifikuje. Nikoho ani nenapadne, že by po sobě odevzdal nezkontrolovanou práci. Prostě má „šupleru“ za tři, pět i deset litrů a tu používá, výsledky zapisuje a když se po čase rozpadne, tak se holt koupí nová. Navíc se měřidla kontrolují a re-kalibrují, což taky stojí finance a nevyhovující měřidlo se bez milosti vyhodí.
Ne tak programátor. Ač je to z hlediska technické praxe absolutně vynikající segment – testy se mohou dělat sami, výstupy jsou pouze dva – jednička a nula – tedy všechno je možné automatizovat. Automatizace kontroly je sen všech techniků a vkládají se to toho nemalé finance.
No a programátoři? Ti horší tvrdí, že testy – tedy kontrola vlastní práce je pověra. Těm lepším to zase nepovolí management, protože kontrolovat po sobě práci je drahé a není na to čas.
A tak výrobní technici tiše závidí programátorům, jak jednoduché a automatizovan mohou testy být. A programátoři zase závidí technikům, že je někdo nechá, ba dokonce je nutí ke kontrolém a výstupním testům a vždy je v časovém rámci na výrobu s touto kontrolou počítáno.
Tedy zavedené profese versus programátoři 3:0 – To tedy není příliš lichotivý stav. Je nutné doufaat, že se to za pár století zlepší.
Ano. Já vím, že jsou vyjímky na obou stranách barikády. Toto je pocitově převládající trend 🙂