Šlehačka
Pěstounovi narozeniny jsou vždy úžasná legrace. Přijde fůra lidí, je si s kým hrát (požehnání velké rodiny), rodiče moc nekontrolují a hlavně je k jídlo – tedy po jídle DORTA.
Dorta může být v podstatě libovolná. Může být třeba taková, nebo třeba taky jiná, a/nebo docela, ale docela úplně odlišná.
Vždycky je ovšem dobrá a když se k tomu přidá šlehačka, tak je to teprve paráda. Děti mají šlehačkové kníry, čokoládu až za ušima a nepotřebují jiný přísun energie.
Občas dorta zbude na druhý den a když zbude i když šlehačka jsou dvojčata v sedmém nebi.
Však taky loudili a loudili – „tatínkůůů zbyla trocha šlechačky?“
No a ona zbyla.
Tak se jim tam napleskla. Tedy spíše natlačila, protože pro zjednodušení byla tentokrát zcela vyjímečně zakoupena ta ve spreji.
No a když na dortu došla – rozuměj, byla ožrána dříve, než se ďoblo do dortu, tak se otec od Elizabeth dozvědělvěci.
„Tatínku – mohla bych dostat ještě kousek šlehačky?“ optala se dcerka opatrně. A aby nevypadala jako hamoun dodala. „Já vím že jí mám ještě strašně hodně moc, ale stejně ji mám málo a proto bych chtěla ještě vííš“.
Poté, co se pěstoun dosyta vychechtal – (strašně, hodně málo, ale vlastně móóć) se doplácala zbývající šlehačka na dortu oběma dvojčatům a taky bylo dobře. 🙂