V.
Vedle Š. žila V. Ne za ním a ne v jeho stínu. Vedle něj, tak jak vedle sebe stojí dvě věci, které se dávno naučily, že nemusí být stejné, aby k sobě patřily.
V. byla inteligentní tím tichým způsobem, který se nepotřebuje neustále dokazovat. Rozuměla lidem dříve, než domluvili, a Š. často už ve chvíli, kdy se nadechl k dalšímu nápadu.
Znala jeho vrtochy, jeho náhlé plány, jeho přesvědčení, že se všechno nějak vejde, stihne a podaří. Věděla, že „malé setkání“ může zaplnit domek, že „jedno pivo“ může trvat celý večer a že mladá dáma, kterou Š. právě objímá, bude patrně vítána o něco déle, než vyžadují běžné společenské zvyklosti.
Někdy jen pronesla:
„Jene!“
A v tom jediném slově bylo všechno.
Jemná výstraha, shovívavost, pobavení i hluboká znalost člověka, s nímž prožila tolik let, že už nepotřebovala vysvětlovat, co přesně tím myslí.
Š. většinou pochopil.
A když nepochopil, pochopil alespoň, že měl pochopit.
V. netlumila jeho otevřenost. Jen jí dávala břehy, aby se nerozlila úplně všude. Nezavírala jeho dveře před lidmi, ale věděla, kdy je třeba posbírat sklenice, najít ztracené klíče a připomenout, že děti jsou realitou.