Pábitel
Š. byl pábitel.
Neznamenalo to, že by lhal. Lež je věc chladná, vypočítaná a osamělá. Sedí v koutě, hlídá si vlastní prospěch a bojí se, že bude přistižena. Š. smyšlenky však byly družné. Přicházely mezi lidi, potřásaly si s nimi rukou, nechaly si natočit pivo a za chvíli už seděly u stolu jako dávní známí.
Š. nefalšoval skutečnost.
On jí pouze pomáhal, aby byla zajímavější.
Když například vyprávěl, že jednou na táboře zachránil před bouří několik stanů, býval v první verzi jeden stan a mírný déšť. Ve druhé už stany tři, déšť vodorovný a vítr tak silný, že odnášel ešusy. Ve třetí verzi držel Š. vlastníma rukama celý tábor, zatímco děti spaly a tromy kolem něj padaly v přesném pořadí podle výšky.
Vyprávěl bez zlého úmyslu a bez potřeby někoho přesvědčit. Pravdu vnímal jako příliš úzkou cestu, po níž se vedle sebe nevejde dost lidí. Proto ji trochu „rozšiřoval“. Přidal příkop, most, les a občas i medvěda.
A lidé mu naslouchali, přestože věděli, že medvěd byl nejspíš jezevčík a bouře jenom otevřené okno.
Protože Š. příběhy nebyly určeny k ověřování. Byly určeny k pobývání.
Naštěstí tam býval H., který byl svým způsobem pro Š. zemskou přitažlivostí. Pokud se Š. příběh začal nebezpečně vzdalovat od planety skutečnosti, H. jej stáhl o několik kilometrů níž.
Ne prudce.
Ne zlomyslně.
Jen lehce, jako když člověk přidrží pěnu palcem, aby nepřetekla přes okraj.
H. měl brněnský hantec uložený v řeči tak přirozeně, jako měli jiní lidé v kapse klíče. Nemusel se snažit. Slova mu vycházela z úst obroušená štatlem, šalinami, kocóry a dlouhými roky, během nichž člověk zjistí, že spisovná čeština je krásná věc, ale pro některé životní situace příliš slavnostně oblečená.
„Nazdar, paní inženýrko, vítáme vás v našem kulturním zařízení,“ říkal H.
A podával té krásné inženýrce, co byla ve skutečnosti doktorka, sklenici s výrazemčlověka, který akademické tituly považoval za přibližné údaje, podobně jako časy příjezdu šalin nebo Š. údaje o počtu účastníků dávných akcí.
„Bylo nás tam nejmíň dvě stě,“ vyprávěl Š.
H. se napil.
„Bylo nás osm.“
„Osm u našeho stolu.“
„Byl tam jeden stůl.“
„No právě. Všichni jsme byli spolu.“
H. pokýval hlavou, protože proti takové logice nebylo možné zasáhnout bez těžké techniky.
A těžkou techniku měl ovšem také.
H. vlastnil Parkside téměř na všechno.
Měl vrtačku Parkside, pilu Parkside, brusku Parkside, čelovku Parkside, baterie Parkside,
nabíječku Parkside a patrně i nějaké další předměty Parkside, jejichž účel nebylo možné
na první pohled poznat, ale H. tvrdil, že se budou jednou hodit.
Když se U Šneka něco viklalo, H. se na to nejprve chvíli díval.
Pak řekl:
„Na to mám Parkside.“
Tato věta měla téměř liturgický charakter.