Počítání
Jakmile se děti naučí počítat, je s nimi fakt legrace. Základ je nebát se, že by to pro ně mohlo být složité. Ono totiž, dokud děti nezjistí, že by něco mohlo být složité, tak to zvládají to levou zadní a celkem mimoděk. 🙂
Pro děti je totiž učení zcela přirozené. Učit se, se děti odnaučí až ve škole. Proč tomu tak je, je ovšem jiné téma, i když nedávno vyšel zajímavý článek zde.
Takže se děti naučily počítat. Do 20 správně, do 100 pak se zábavnými chybami. Hmmm. No proč ne. Ale kde je ta legrace?
Mimo jiné se ukázalo, že počítání od jedné do sta má uklidňující účinky při dlouhých cestách. Tedy na děti. Řidič po dvacátém opakování lezl po stropě a brzdil a akceleroval poněkud razantněji.
Na otázku, kdy už tam budeme, se odpovídalo – za 50minut, za 43 minut, za ….. A tento počet se následně odpočítal. Tady dvojčata mimo jiné pochopila, že napočítat do daného čísla není totéž, jako uplynutí času v minutách se stejnou číslovkou a bylo velmi zajímavé vysvětlování, jaké že souvztažnosti zde fungují. Jo a slovo souvztažnost bylo pro dvojčata složité na vyslovení – tak se naučily slovo korelace, což je synonymum 😀 a lépe se vyslovuje.
Navíc zatímco ze začátku si dvojčata pouze opakovala „básničku“ počtů, tak s přibývajícím věkem pochopila souvislosti se svými prsty (do deseti), počtem plyšáků v posteli (večerní lov na plyšáky – kdo víc) a hlavně s počtem kousků na talíři.
Včil prostě jako první věc přepočítají počet kusů na talíři, podnosu, prkýnku nebo stole.
Velmi rychle také zkontrolují sourozence, jestli náhodou nemá víc kousků. Zajímavé. Ve věku 4,5 se kontroluje počet kousků, ale zatím se nehodnotí velikost. Sláva. Ať to vydrží ještě chvíli. 🙂
Někdy – když mají rozvernou náladu, tak chtějí přidat.
No a jednou – když fakt nebylo co, protože bylo všechno snězeno – respektive rozdáno na jiné talíře se – zcela náhodou – objevila zajímavá finta.
Maminka vzala nůž a prostým rozkrojením zdvojnásobila počet dílů na talíři.
To Vám bylo radosti.
A stačilo to. Tak na co přidávat. 😉