Čtení pohádky
Znáte to. Přijdete po celodenní práci totálně zničení a doma vás čekají natěšené děti, které si zrovna odpočaly při večeři, a těší se na otce. Protože jste otec hodný a zodpovědný, za celodenní strádání s poněkud nervózní matkou jim přečtete pohádku. Samozřejmě se jedná o nadsázku
– maminka je po večeři také svěží, odpočatá a jen velmi nerada předává péči o děti do nezodpovědných mužských rukou.
Nicméně vyhrajete a posadíte ženu do lenošky se sklenicí lahodného vína k její oblíbené knížce.
Po menším, nebo taky větším boji nakopete děti do postýlek. Najdete knížku a těšíte se, jak to pěkně dětem přečtete.
Jenže ouha. Problém první – maskulinní části stereo zvuku se nelíbí jak kniha, natož pak vybraná epizoda. Nutno podotknout, že se jednalo o „Děti z Bullerbynu“ kapitola „Jak dostal Olle psa“.
Tuto nesnáz nejlépe překonáte tím, že prostě začnete číst. Jak prosté. Jak dokonalý, tak i méně dokonalý přednes dětem prostě učaruje. A je klid.
Děj se odvíjí, děti poslouchají s otevřenýma pusama a pomalu zavírají oči.
Jenže ouha. Každá pohádka někdy skončí. Čekáte poděkování – ideálně mrtvým tichem, kterým se jemně nese pochrupování dvojčat, ale ne. To by bylo jednoduché.
Zatímco klučík už jaxi rozchodil, že byla pohádka, jaká byla, tak se do vás pustí ženská část stereo zvuku.
Nejprve vznese obecené námitky, jakože si nemohla vybrat, proč zrovna Bullerbyn – tedy to samé co klučík, akorát že to fikaně udělá až po přečtení pohádky, protože nechce riskovat, že by snad pohádka nebyla.
Ovšem dorazí to finálním kopancem do … citlivých míst a to tak, že nelze kontrovat.
Řekne: „proč jsi četl o pejskovi, když já mám ráda kočičky“?
Na tuto hlášku lze pouze tiše vycouvat z pokoje a nechat děti zabývat se usínáním. Jinak … hmmm … by asi utrpěla rodičovská autorita.