Dnes 17:30 open
Dnes od 17.30 open
Tomu místu se říkalo U Šneka.
Nikdo přesně nevěděl, proč právě U Šneka.
Možná proto, že bylo malé jako ulita.
Možná proto, že se přimykalo k domu a neslo si svůj svět těsně na zádech.
A možná proto, že jakmile člověk vstoupil dovnitř, všechno se zpomalilo.
Možná proto, že si každý, kdo tam chodil, nesl na zádech dům svých osudů, zranění, radostí, starostí, trampot. Někdo nesl zraněné děti, někdo hloupé vtipy, někdo manželství, které zrovna vrzalo jako staré dveře, někdo farářovo kázání, které se opět nepovedlo, někdo otázku, co bude dál.
A někdo jen žízeň.
U Šneka se dívalo na hokej.
Obrazovka visela v domku trochu výš, aby na ni bylo vidět i přes hlavy ostatních. Před zápasem se všichni usazovali s vážností lidí, kteří vědí, že jejich přítomnost může mít přímý vliv na výsledek zápasu.
Při zápase se domek měnil.
Před televizí se nakláněla těla. Pěna ve sklenicích pomalu klesala. Ruce lovily v miskách brambůrky, které při napjatých okamžicích křupaly příliš hlasitě. Někdo vysvětloval rozhodčímu pravidla, přestože rozhodčí byl stovky kilometrů daleko. Jiný doporučoval trenérovi střídání.
Když padl gól, domek se zachvěl.
Sklenice cinkly. Bylo slyšet výkřiky dospělých a dětí, které sledovaly zápasy se stejnou kuráží a nadšením jako dospělí.
Dětský smích byl v domku všude.
Přicházel ze zahrady, od dveří, zpod stolu i z míst, kam se podle dospělých žádné dítě nemohlo vejít. Jedno dítě chtělo limonádu. Druhé hledalo brambůrky, které před chvílí drželo v ruce. Třetí přišlo oznámit událost nesmírného významu, totiž že se potřebuje vyčůrat.