Muž, který otevíral a objímal
Je dnes otevřeno?
Jasně.
Někdy byla odpověď napsána jako „jaane“, jindy jako „jj“, „open“, „už teče“ nebo prosté
„jsme tu“. Pod všemi těmi překlepy se každopádně skrývalo totéž: přijď.
Jedu.
Za patnáct minut.
My až kolem půl sedmé.
Přijdu po mši.
Přivedu děti.
Tím, kdo otevíral dveře, byl obvykle náš tajemný Š.
Otevíral dveře, otevíral pivo, otevíral večery, které by jinak zůstaly zavřené samy v sobě. Otevíral prostor mezi lidmi. Kdo přišel, byl přijat. Ne zkoumán. Ne hodnocen.
Š. dovoloval lidem, aby byli takoví, jací zrovna přišli.
Veselí mohli být hluční.
Smutní nemuseli být veselí.
Unavení mohli sedět stranou.
Děti mohly běhat.
A ti, kteří měli potřebu vyprávět stále tentýž příběh, ho mohli vyprávět znovu.
Š. vítal lidi celým tělem. Podával ruku, ale často mu to nestačilo.
Objímal.
Zvláštní oddanost věnoval krásným mladým dámám. Ty objímal s obzvláštní pečlivostí, dlouze a soustředěně, jako by šlo o dávný společenský obřad, který je třeba vykonat důstojně a beze spěchu. Čas se při takovém přivítání zpomalil, hovory kolem na okamžik utichly a Š. působil dojmem člověka, jenž právě zachraňuje něco velmi křehkého před chladem světa.
Š. potřeboval lidskou blízkost stejně jako výčep, tlak a chladné pivo. Bez ní by fungoval, ale nepěnil by správně.