Pěna jako oblačnost
Pivo mělo U Šneka vlastní meteorologii.
Byla piva klidná, usedlá, která padala do sklenice pohodově. Byla piva vzdorovitá, jež se tlačila ven z bečky, sotva se někdo dotkl kohoutu. A potom byl Heřman.
„Pozor,“ varoval Š, „Heřman rád pění.“
Mluvil o něm jako o vzdáleném bratranci s nestálou povahou. Jako o člověku, který je v zásadě dobrý, ale na svatbách se rozruší a musí se s ním zacházet opatrně.
Heřman se valil do sklenice v bílých závějích, jako by chtěl celý zahradní domek naplnit oblačností. Pěna lezla přes okraj, po prstech, po tácku, kapala na zem a člověk u výčepunad ní stál jako horal, který se snaží holýma rukama zadržet lavinu.
„Zvednout o jeden bar tlak!“ rozhodl.
Jednou se kdosi zeptal na teplotu piva.
„Sedm stupňů,“ odpověděl Š. Byla to nejpřesnější informace, jakou toho léta poskytl.
Jindy někdo tvrdil, že je pivo teplé, a Š. se urazil skoro otcovsky.
„Co kecáš?“
Protože o Š. jste mohli tvrdit leccos. Že si vymýšlí. Že stanovuje časy s přesností na minuty, aby je vzápětí posunul. Že zaměnil rok akce o deset let. Že neví, v kolik hraje česká reprezentace, a přesto kvůli ní otevírá. Ale že by měl teplé pivo? To byla pomluva na úrovni vlastizrady!
Výčep byl tepnou domu. Š. o něj pečoval a zároveň je svěřoval druhým, protože výčep UŠneka nebyl hospoda, nýbrž sdílené tajemství.
„Můžu narazit?“ ptali se lidé.
4„Jasně. Proto to tady je.“
Tato věta vystihovala celé místo.
Proto to tady je.
Bečka je tu proto, aby ji někdo narazil.
Kytara proto, aby si ji někdo půjčil.
Židle proto, aby ji někdo přisunul dalšímu.
Dveře proto, aby se otevřely.
A člověk snad také proto, aby ho někdo potřeboval.